Když před mnoha lety Umberto Eco dostával Cenu Vize 97, uspořádal Václav Havel v pražském Obecním domě diskusi s českými filozofy. Největší slovo měl pochopitelně italský host, ale do debaty se zapojovali také další, především Zdeněk Neubauer. Muž, který předevčírem zemřel ve věku čtyřiasedmdesáti let, s Ecem sdílel smysl pro tajemství a mystiku univerza.
Když Neubauer mluvil − jedno jestli špatně vyslovovanou angličtinou, neboť zvláštně hovořil i mateřštinou −, vypadalo to, jako by odkudsi vystoupila postava z Ecova románu Jméno růže. Působil jako středověký mudrc, který možná neříká vždy vše jasně, srozumitelně a přesně, avšak strhává přirozeným charismatem.
Zdeněk Neubauer byl legendární postavou nejen zjevem a podivně zapáleným vyjadřováním, nýbrž především tím, že filozofické myšlení nechápal coby akademickou disciplínu, ale postaru a tradičně jako bios filosofikos − filozofický život. Podobných filozofů dnes už moc nenajdeme. Neubauer ale věděl, že filozofujeme především tím, jak a pro co, skrze co žijeme. A podle toho konal.
◼ Zdeněk Neubauer byl jednou z osobností, které ovlivnily Václava Havla. Podle někdejšího prezidentova tajemníka Vladimíra Hanzela konzultoval Havel s Neubauerem své projevy, pokud se dotýkaly témat na pokraji filozofie a vědy.
◼ To také bylo významné východisko Neubauerova zkoumání, které publikoval v řadě knih. Pro laické čtenáře ho například zpracoval v knížce Do světa na zkušenou, kterou věnoval titulům J. R. R. Tolkiena Hobit, Pán prstenů a Silmarillion.
◼ "Co si pamatuji, vždycky byl Zdeněk Neubauer ve středu určitého důležitého duchovního dění, vždycky byl jakousi duchovní křižovatkou doby," napsal Václav Havel u příležitosti udělení Ceny Vize 97 Neubauerovi. Podle Havla byla známost s Neubauerem či přítomnost s ním na jednom místě vždy pociťována jako známka té nejvybranější intelektuální i společenské orientace.
Byl myslitelem "Jedna". Tíhl k holistické představě kosmu, v níž se suchá racionalita spojuje s mystickým srdcem světa a všechno si to navzájem rozumí − jakkoliv prvky, protiklady a principy spolu ostře soupeří.
V moderní době se to zdá jako anachronismus, i proto někdy Neubauer působil nemístně, tak jako na oné sémiotické diskusi s Ecem. Ale bylo to nakonec vždy jinak. To, co se na Neubauerovi zdálo staré − připomínání dávných ezoterických a jinak hermeneutických nauk −, se vyjevovalo jako to nejmodernější.
Ostatně velmi podobně, komplexně a jednotně, se svět rýsoval také ve vizích Ivana Havla, přítele a vědce, s nímž se Neubauer pozoruhodně myslitelsky doplňoval. Jako by oba, každý po svém, do blázince současnosti vnášeli hlubší řád. Nikoliv vnášeli, nýbrž znovuodhalovali.
Pod vrstvou technické racionality, věděl Neubauer, dlí ještě jiný kořen, mnohem silnější a pevnější, který nese více smyslu než ona technická větévka, již omylem často považujeme nejen za tu hlavní, ale také za jedinou možnou.
Neubauer byl filozofickým tulákem. Bloudil krajinou mysli i přírody a odhaloval v nich spojnice a přeryvy. Podobal se tím řeckým mudrcům, kteří jako zjevení boží putovali krajem a všem dávali možnost být u dění myšlenky jakožto dění světa.
Zdeněk Neubauer zemřel, ale zůstává jeho mýtus. Vyprávění o muži filozofického života a touhy po rozumění jednomu celku, mystickému "unum bonum et pulchrum". Dokud se bude vyprávět, dokud mýtus Zdeňka Neubauera zůstane v hlavách pamětníků, bude tu přebývat i on sám.
A kdo ví, třeba jeho mýtus jako pověstný "logos spermatikos" zaseje touhu žít filozoficky také v nové době, které neubauerovské scelující oko může jednou zatraceně chybět.
