Prezident Vladimir Putin vládne současnému Rusku stejným způsobem, jako se zemi vládlo za sovětských časů − ani dnes není zřejmé, jak jsou přijímána rozhodnutí. Tématu už byla věnována řada knih a mezi nimi vyniká nyní do češtiny přeložený Nový car novináře Stevena Leeho Myerse, který v Rusku strávil sedm let jako zpravodaj New York Times.

Myers v knize podává příběh někdejšího mladíka vyrůstajícího ve více než skromných poměrech poválečného Leningradu, jehož jako by nic nepředurčovalo k roli muže, který jednou bude vládnout Rusku.

Myers tento příběh skládá z řady klíčových okamžiků, které Putina postupně směrovaly vzhůru, ale sám je takřka nikdy neinicioval. Nepřímo tak vyvrací i hypotézu, že Putinovo převzetí prezidentského úřadu po Borisi Jelcinovi inscenovala tajná služba FSB, nástupkyně KGB, která kdysi udržovala komunistickou diktaturu.

Na životě dnešního nezpochybňovaného vládce Ruska je nápadné, že se opakovaně ocitl v situaci, kdy jeho kariéra končila, ale přesto mu vždy někdo nabídl novou příležitost. Podle Myerse za svůj vzestup Putin paradoxně vděčí tomu, že nikdy neprojevoval sklon prodrat se výš, ale byl vytrvale loajální ke svým nadřízeným.

Jedním z nejpodstatnějších přínosů knižního portrétu "nového cara" je popis vývoje jeho názorů, protože dnešní Putin je jiný než ten, který od nemocného Jelcina přejímal prezidentský úřad. Zdá se neuvěřitelné, že v Putinově okolí nebyli na počátku jeho vlády pouze silovici, lidé vzešlí z armádních a bezpečnostních složek, ale také řada liberálů. Ti však jeden po druhém vyklízeli místo nebo byli vypuzeni, jak se nový prezident v klíčových okamžicích spolehl na své instinkty někdejšího důstojníka KGB, které mu velí dávat přednost silovému řešení před vyjednáváním.

Kniha plasticky líčí Putinův vztah k Západu, od počáteční vstřícnosti, kdy navzdory tradiční podezíravosti byl v Západu − především kvůli jeho prosperitě − schopen vidět vzor. Postupně však u Putina převládlo zklamání, které umocnil pocit podezření, že demokratizační hnutí v "blízkém" ruském zahraničí jsou Západem inspirována nebo manipulována.

Média a svoboda slova jsou jedinou oblastí, kde se těžko hledá důkaz, že by je Putin považoval za hodnotu. Novináře, který uveřejňoval Kremlu nepříjemné reportáže o válce v Čečensku, veřejně označil za zrádce. Nakolik silově reagoval Putin na veřejnou konfrontaci s opozicí, dokládá podle Myerse často tradovaná historka, jak někdejší důstojník pobočky KGB v Drážďanech čelil davu lidí, kteří se vydali k místní centrále ruské tajné služby: stroze jim oznámil, že v případě potřeby nechá střílet. Stejně zásadním traumatickým zážitkem pro pozdějšího prezidenta Ruska, píše Myers, však bylo i vědomí, že v kritické situaci nedostal žádný pokyn od nadřízených.

Spíše okrajově se z Myersovy knihy dozvíme o Putinově rodinném životě. Zřejmé je, že před ženou a dcerami dával vždy přednost zaměstnání. Když manželka Ludmila utrpěla nebezpečný úraz páteře, postaral se, aby měla nejdříve domácí a potom i zahraniční péči, ale většinu času nadále trávil v úřadě.

Kniha

Steven Lee Myers
Nový car: Vzestup a vláda Vladimira Putina
2016, Nakladatelství Argo, přeložili Zuzana Krulichová, David Vereš a Daniela Orlando, 497 stran, 498 korun

Nejméně objasněnou otázkou zůstávají peníze. Už v 90. letech, kdy byl starostou Petrohradu, se v Putinově těsné blízkosti vyskytovalo příliš mnoho lidí, kteří se značně obohatili. A za jeho prezidentství se někteří z nich v tomto ohledu posunuli ještě o několik řádů výš. Jedním z nich je třeba Vladimir Jakunin, který hostí české politické prominenty na konferencích na řeckém Rhodosu.

Bezprostřední důkaz, že by se obohatil také Putin, se navzdory zneklidňujícím indiciím neobjevil. Jeho pragmaticko-cynický poměr k majetku je patrný na vztahu k první i druhé generaci novodobých ruských oligarchů, kterým je dovoleno užívat nahromaděného bohatství pod podmínkou, že budou režim aktivně podporovat.

Pro budoucnost Ruska jsou podle Myerse důležité důsledky uplatnění putinovské teorie vertikály moci a řízené demokracie vycházející ze snahy stabilizovat zemi po letech chaosu a chránit autoritativní režim. Okruh nejbližších prezidentových poradců se čím dál víc omezuje na ty, kteří názory "nového cara" sdílejí.

Steven Lee Myers v bohatě dokumentované a zdrojované knize dokládá, že centralizace moci do rukou jednoho člověka nutně nastoluje otázku jeho nástupnictví, protože hodnocení politiků se často odvozuje od toho, jak jsou schopni zajistit pokračování své strategie. Kdysi sporý a neduživě vyhlížející Vladimir Putin vyrostl politicky tak, že nemá konkurenta − ale ani nástupce.