Vyhoření je v podstatě chronický stres, říká kardiolog Josef Veselka, klid mu dodává pravidelné běhání

Přišel ze sálu, kam dopoledne přivezli čtyřicetiletou ženu s poměrně vzácnou srdeční poruchou. Byla tak blízko smrti, že to snad blíž ani nejde. Ale řetězec šťastných událostí, z nichž zřejmě tou nejdůležitější byl zákrok lékařů na sále, ji od té smrti zase oddálil. Když se nic nepředvídatelného nestane, brzy se vrátí k normálnímu životu. "Může žít klidně dalších čtyřicet let," říká profesor Josef Veselka, přední český kardiolog a přednosta Kardiologické kliniky 2. LF UK a FN Motol.

Neznáme se dlouho, asi čtyři roky, před kterými jsem s ním dělal rozhovor o syndromu náhlého úmrtí při sportu. Za tu dobu jsme se spřátelili, jak se někdy stane, když zjistíte, že máte s někým podobný pohled na svět i zájmy. V našem případě třeba běh, basketbal nebo děti ve stejném věku. Proto si v tomhle rozhovoru výjimečně tykáme. Obvykle to jde snadno přepsat na vykání, ale tentokrát se dostalo mimo jiné i na docela osobní témata. Proto jsem vše nechal v původním znění.

Jaký to je pocit, někomu zachránit život?

Ono to nikdy není tak, že by to dokázal jeden člověk. Jde o posloupnost událostí, kdy různí lidé musí udělat, co je třeba. Můžou to být náhodní kolemjdoucí, kteří pacienta začnou oživovat, ale samozřejmě také lékaři, kteří dělají svou práci. Možnost se na tom podílet je asi největší satisfakcí, kterou naše práce nabízí.

Jak si vysvětluješ, že někdy to vyjde a lidský život se zachrání, a jindy ne?

Je to podobné, jako když ti 10 centimetrů před nosem projede rychle jedoucí vlak a ty si říkáš, že kdyby ses malinko pohnul, mohlo být po tobě. Ale ty ses nehnul, a žiješ. Někdy to svádí k jistému fatalismu, k pocitu, že to každý z nás má někde nahoře napsáno.

Nesvádí to rovněž k víře, nebo naopak nevíře v Boha?

Když mi bylo 12, v roce 1977, byl jsem na Velikonoce u svatého přijímání. Pak jsem do kostela přestal chodit a dneska nejenže nejsem praktikující věřící, ale jsem takový ten věřící, který si na Pánaboha vzpomene, jen když je mu zle.

I jako lékař?

Právě jako lékař. Na sále jsou momenty, naštěstí ne moc často, kdy už skoro rezignuji a říkám si, že nic víc nezmůžu a pacientovi bude muset pomoct Pánbůh. A abych to ještě víc zkomplikoval, tak se mi zdá, že když si tohle vědomě řeknu, nakonec se velmi často podaří pacienta z té nepříjemné situace dostat.