Edward Hopper maloval americký sen, který ale jeho postavám štěstí nepřinesl

Opuštěné benzinové pumpy, sněhobílé domy nad útesy a osamocené postavy v oknech. Malíř Edward Hopper se proslavil jako pečlivý pozorovatel Ameriky všedního dne. Pod povrchem jeho až fotograficky dokonalých obrazů se skrývá nejistota a ambivalence USA, té země nekonečných možností. Malířova retrospektiva je nyní k vidění v renesančním paláci Palazzo Fava v Bologni.

Ačkoliv Hopper začal malovat v Paříži počátkem minulého století, omámen belle epoque, kritika si ho všimla až jako autora amerických témat. Hopper bývá považován za vůbec prvního čistě amerického malíře. Tomu odpovídá i jeho fascinace americkým snem a důsledky, které tato často iluzorní představa o budoucnosti pro spoustu nových Američanů má.

Výstava mapuje malířovu tvorbu chronologicky. Jeho počátkům je věnovaný relativně veliký prostor, i když vliv impresionistické Francie Hoppera ochudil o jeho pozdější osobitost. Ta začíná prosakovat na povrch až s obdobím krajinomaleb. Ve vyprahlých travnatých pláních kolem Massachusetts nebo na divokém pobřeží státu Maine si Hopper našel specifický styl, který je sice popisný, ale zároveň velmi zneklidňující.

Malíř byl uchvácen hrou světla a stínu a přiznával, že vrcholem jeho snahy je zachytit mizející stín na bílé fasádě jižanského domu. Zajímaly ho opuštěné železniční stanice, vylidněná maloměstská předměstí nebo zemědělské stroje ponechané na polích. Hopperova krajina je člověkem na chvíli opuštěná, přesto jasně definovaná: malíře nefascinovala příroda, ale stopy člověka v krajině.

Edward Hopper maloval americký sen, který ale jeho postavám štěstí nepřinesl

Další 2
fotografie

Nechybí ani Hopperova "cesta do města". Na rozdíl od četně zastoupených krajinomaleb však výstava prezentuje málo obrazů, jež by reflektovaly tento extrémně silný inspirační zdroj. Jako příklad kurátoři vybrali Manhattanský most z roku 1925 a obraz Summertime, který vznikl o téměř 20 let později. Ve 40. letech se v Hopperově tvorbě objevoval člověk čím dál častěji, ve válečných časech se malíř nebál angažovanosti a kritici rádi Summertime interpretují jako oslavu americké prosperity a nové role ženy.

U Hoppera ovšem nejde ani zdaleka o černobílou agitační podporu amerického systému. Na to je jeho narativní styl prodchnut nenápadným kritickým odstupem. Postavy na obrazech působí víc lhostejně a odevzdaně než jako aktivní hybatelé vlastních osudů. A to je v přímém protikladu k proklamované mentalitě USA, která nutí k akční podnikavosti.

Stěžejní pohled na Hopperovu tvorbu představují pozdní práce z 50. let. Především dva obrazy South Carolina Morning a Second Story Sunlight nejvíce vypovídají o malířově formální i obsahové genialitě. V obou případech zobrazil člověka osamoceného v intimním prostředí vlastního domu.

První dílo je významné také z jiného důvodu, Hopper poprvé ve své kariéře namaloval černou ženu, což bylo v Americe 50. let stále něco neuvěřitelného. V případě slavného obrazu Second Story Sunlight vedle sebe postavil mladou, vyzývavou krásu dívky připomínající pin−up girl a odevzdanou apatičnost staré ženy. Obě sedí na terase majestátního běloskvoucího domu, který dává tušit, že zde se americký sen naplnil.

Jako ve všech malířových dílech ale vnímáme nutkavý pocit, že postavám jejich štěstí nevěříme. Ve světě Edwarda Hoppera se za slunečním světlem pomalu plíží stín.