Bělohradský a obrana filozofie v politice

Kandidaturu filozofa Václava Bělohradského do Senátu musí ocenit i ten, kdo by mu za žádných okolností nedal hlas. Ať už proto, že mu nejsou po chuti ČSSD a Strana zelených, které ho nominovaly, nebo proto, že nesouhlasí s Bělohradského názory, kterými už čtvrt století nelítostně cupuje českou politiku. Pozitiva v Bělohradského kandidatuře jasně převládají. Současná situace, kdy za nejvýznačnějšího filozofa v aktuální české politice platí europoslanec ČSSD Jan Keller, jenž se zhlédl ve filozofii destrukce vlastního kreditu, je mírně řečeno tristní. A po věcné stránce by bylo zajímavé sledovat, jak by filozof Bělohradský naplňoval své volání po programově ukotvené, nesentimentální a nekýčovité politice.

Vlastně není jasné, proč to s filozofy po roce 1989 nabralo takový sešup. Lékaři, učitelé či ekonomové se jako profese v české politice udrželi. Ale po Václavu Havlovi, Radimu Paloušovi, Danielu Kroupovi či Václavu Bendovi, kteří se tak či onak dotýkali politiky i filozofie zároveň, nastoupila prázdnota. Je to zvláštní, protože ve veřejnosti, jak je patrno z debat na sociálních sítích, zůstala touha slyšet někoho, kdo se pokouší o obecnější zaklenutí témat a obecné pojmenování probíhajících dějů. Ještě se sice na chvíli v politice objevil Jan Sokol, ale po jeho odchodu v rádiovce z prohrané prezidentské volby s Václavem Klausem v roce 2003 nastalo v české politice naprosté filozofické pusto.