Majestátním Beethovenem v sobotu skončil další ročník Pražského jara. Jen to nebylo skladatelovou Devátou, která festival desítky let zakončovala, a za dirigentským pultem nestál nikdo ze starých známých tváří.
Letošní ročník nejvýznamnějšího tuzemského hudebního festivalu byl v režii nastupující generace, od úvodního recitálu klavíristy Seong-Jin Choa až po závěrečný koncert řízený Tomášem Netopilem. Spoustu interpretů publikum neslyšelo poprvé, přesto festival působil svěže. Dokonce i k zahajovací Smetanově Mé vlasti dirigent Paavo Järvi našel neprošlapanou cestu.
Podstatnou část programu letos Pražské jaro zasvětilo hudbě ze Španělska a Pobaltí. Odráží to dlouhodobý trend, kdy festival jako by přestal usilovat v prvé řadě o hosty ze Západu − dirigenty či sólisty −, kteří do někdejšího Československa nesměli a jejichž pozváním se splácel dluh. Teď je postupně nahrazuje či alespoň vyvažuje hudba, jež je podle organizátorů Pražského jara v dnešní době přehlížená.
Například ze španělského programu, který bude pokračovat i v dalších letech, stál za zmínku flamencový večer souboru Retorno či dvě záživná vystoupení klavíristy Javiera Perianese.
Největším překvapením byli účinkující z Lotyšska, Litvy a Estonska. Kdo by například tušil, že Smetanovu romantickou Mou vlast dovede Česká filharmonie zahrát tak zpříma, přitažlivě a řízně, jako se jí to povedlo s dirigentem Järvim? Intenzivní výkon ale také podaly na klavír a housle hrající sestry Skrideovy, kdežto Litevský národní orchestr fantasticky přednesl Berliozovu kantátu Kleopatřina smrt s Kaunaským státním sborem a mezzosopranistkou Violetou Urmanou, oběma hosty z Litvy.
Pražské jaro plné mladých
Asijskou sekci v programu snad ani nebylo třeba vytvářet. Asijští interpreti hrají na takové úrovni, že by si pozvání vysloužili i tak, ostatně vloni v soutěži Pražského jara uspěli tři Korejci.
Loňští vítězové flétnové a klarinetové soutěže vystoupili také v letošním ročníku − a kromě toho publikum slyšelo sofistikovanou čínskou operu, orchestr ze Singapuru, v němž překvapivě převažovali běloši, nebo vítěze loňské Chopinovy klavírní soutěže. Už od pohledu mladičký Seong-Jin Cho brilantně zahrál Chopina.
Když pak své avizované vystoupení ze zdravotních důvodů odřekl veterán Maurizio Pollini, Pražské jaro ho nahradilo dalším mladíkem − Kanaďanem Charlesem Richardem-Hamelinem, který vloni v Chopinově soutěži skončil druhý. Po pořadatelské stránce to byl výborný tah.
Hvězdy hrály dle očekávání − Gil Shaham předvedl dokonalého Mendelssohna, Murray Perahia s Orchestrem sv. Martina ve zdi elegantního Beethovena, Sakari Oramo dvakrát dirigoval BBC Symphony Orchestra. A Daniel Barenboim dokonale provedl orchestr berlínské Staatskapelle Brucknerovou Pátou symfonií. Dokonce i v publiku sedící dirigent Petr Altrichter se nahlas podivil, jak ji jen Barenboim dokáže takto dirigovat zpaměti.
Moderní a současnou hudbu musel posluchač hledat, ale pokud to udělal, našel − například večer hudby pocházející z Terezína, jehož se ujal tuzemský Fama Q, kombinaci staré a moderní tvorby v podání ansámblu Berlin-Prag nebo české premiéry skladeb Broniuse Kutavičiuse a Colina Matthewse.
Finančně vzato si Pražské jaro, které pracuje s rozpočtem okolo 80 až 85 milionů korun, nemůže stěžovat. Průměrně letos na koncertech prodalo 90 až 95 procent všech vstupenek. "Neusilujeme o to, abychom za každou cenu vyprodali všechna vystoupení, to by mohlo budit zdání, že pořádáme výhradně koncerty s populárním repertoárem," podotýká ředitel festivalu Roman Bělor, podle něhož Pražské jaro také musí riskovat.
Bělor ale s potěchou kvituje, že letos vzrostl počet prodaných vstupenek ve vyšší cenové kategorii. Po letech recese to svědčí o tom, že česká střední třída se momentálně nachází v pohodlné situaci.
Řediteli Pražského jara nejde jen o to, aby na festival přijížděly hvězdy. Sám raději hovoří o "zaplňování mezer" a sestavování programů, do nichž se festival v minulosti nepustil, než aby za každou cenu zval slavné interprety.
Kdyby měl Bělor k dispozici neomezený rozpočet, přidal by navíc "řekněme jeden významný světový orchestr, jeden dva recitály slavných pěvců a nezávislou divadelní nebo operní produkci", jak říká. Čímkoliv nad tento rámec by ale Pražské jaro "konkurovalo jen sobě samému", míní.
Což neznamená, že festival konkurenci nemá − tou nejviditelnější je podzimní hudební přehlídka Dvořákova Praha. "Mít konkurenci je správné, oběma festivalům to pomůže," komentuje to Bělor, který program Dvořákovy Prahy až za takové nebezpečí nepovažuje. "Čas od času nabídnou něco výjimečného," říká na adresu podzimního festivalu a poznamenává, že Dvořákova Praha umí na své koncerty upozornit a udělat jim propagaci. "Mají velmi sofistikovaný marketing," tvrdí Bělor.
Oba festivaly pobírají granty od ministerstva kultury i pražského magistrátu, také ale mají podporu ze soukromého sektoru. Generálním partnerem Pražského jara je od letoška Česká telekomunikační infrastruktura (CETIN), která vznikla rozdělením bývalého O2 a v níž majoritu vlastní PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera.
Generálním partnerem Dvořákovy Prahy, která na rozdíl od Pražského jara za minulého režimu neexistovala a nebyla státním festivalem, je pak investiční skupina KKCG podnikatele Karla Komárka. "Dvořákova Praha musí být moderní a nabízet něco nového, její majitel to od ní očekává," myslí si Bělor.
Pražské jaro dělá, co může, aby neztratilo kontakt se současností − oživilo své webové stránky, vstupenky prodává on-line a působí na sociálních sítích. Pořád jde ale o tradiční festival, v prvé řadě zaměřený na tradiční posluchače. Cílil na ně také sobotní závěrečný koncert, na němž vystoupil Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK s dirigentem Tomášem Netopilem a Českým filharmonickým sborem Brno.
Dojem udělala především bujná, posvátně znějící skladba lotyšského autora Peterise Vaskse Ovoce ticha na text matky Terezy s výrazným interpretačním vkladem brněnského sboru. O něco méně zbožně a trošku víc filmově zněla Gloria skladatele Francise Poulence, plná jasných, rozpínavých melodií. Hlas izraelské sopranistky Hily Fahimy se v hlasitě hrajícím orchestru místy ztrácel, ale jinak dirigent Netopil zvuk skvěle odstínil.
Beethovenova Sedmá symfonie pak na Pražské jaro vrátila alespoň závan radosti a svobody, které posluchači závěrečného koncertu zažívali po desítky let se skladatelovou Devátou.
V sobotním provedení, k němuž nepotřeboval partituru, udělal silný dojem hlavně Netopil. Bylo zjevné, proč se od roku 2012, kdy opustil pražské Národní divadlo, stal vyhledávaným dirigentem ve světě a proč si ho cení jako hudebního ředitele v německém Essenu, kde nyní působí. Ztráta pro Prahu, ale zisk pro svět.
Pražské jaro plné mladých
