Režisér a producent Václav Marhoul získal další kamínek do mozaiky, jak sám nazývá kolotoč shánění financí na filmové projekty. Ten jeho má velké ambice a odpovídající rozpočet − bezmála 160 milionů korun. "Kdybych ten grant nedostal, tak bych si někde hledal trám, který by mě unesl," komentuje Marhoul částku 15 milionů korun, kterou mu na výrobu válečného dramatu zvaného Nabarvené ptáče v úterý přiřkl Státní fond kinematografie.
Jde o realistické zhodnocení situace od tvůrce, který čtyři roky sháněl prostředky na tuto filmovou adaptaci ceněné prózy spisovatele Jerzyho Kosińského. Marhoul přiznává, že 15 milionů korun − polovina toho, kolik od státního fondu žádal − je maximum možného.
Fond v úterý rozdělil 60 milionů mezi šest projektů a jeho rozhodnutí už teď předjímá některé změny, které přicházejí s novelou zákona o audiovizi. Ta vstoupila v platnost 6. května a slibuje mimo jiné stálé státní dotace do fondu, které takřka zdvojnásobí jeho prostředky určené zejména na podporu kinematografie − na částku 350 až 400 milionů korun.
"Novela je hodně technická, ale navýšení peněz je důležité pro stabilizaci prostředí, dá produkčním firmám jistotu a filmovému trhu logiku," komentuje změny člen rady fondu Přemysl Martinek.
Rada nyní rozdělila více peněz na výrobu filmů, což umožnila jednorázová letošní státní dotace ve výši 180 milionů korun coby předznamenání podpory přislíbené v novele. Další novinkou posledních výsledků rady je možnost nahlédnout do tabulky a zjistit, jak konkrétní projekty hodnotili jednotliví členové.
Ti jsou navíc dle nových pravidelm ustanovených už před novelizací v původním zákonu z roku 2012, voleni na základě nominací od organizací a institucí působících v oblasti kinematografie. Mělo by se tak zabránit podobným lapsům, jako byla netransparentní podpora filmu Lída Baarová, který koncem předminulého roku za nejasných podmínek obdržel 15 milionů korun z celkových 25 milionů. Tehdy ještě rozhodovala rada zvolená dle starých pravidel.
I současná rada se však přiklání k dlouhodobé koncepci podpořit vyššími částkami méně projektů. "Odpovídá to požadavkům producentů," komentuje člen rady Martinek fakt, že letos o podporu žádalo hodně nákladných historických projektů. "Vzniká kolem 30 filmů ročně, neradi bychom tento počet nějak radikálně navyšovali."
Martinek naráží na to, že ani kvalitní umělecký film nelze většinou natočit za dva tři miliony korun a že z hlediska rady je lepší koncepčně a postupně podporovat menší množství děl.
Posudky nezávislých expertů i jednotlivých členů rady hodnotí obsahovou kvalitu, ale také ekonomickou a produkční připravenost žadatele či přínos a význam chystaného projektu pro kinematografii. Na základě těchto posudků nyní rada podpořila některé drahé historické projekty podobnou částkou, jakou předloni dostala Lída Baarová. Na rozdíl od ní jde však o díla dobře produkčně připravená a s jasnou uměleckou vizí.
Podle ředitelky Českého filmového centra Martiny Šantrochové vede nedávný zákon a jeho novelizace k potřebné kultivaci prostředí. "Změnila se nálada," říká s optimismem Šantrochová, "ale ještě jsme se z předchozích nejistých let úplně nevyhrabali."
Už nyní však panuje větší důvěra producentů a fond prý s filmaři lépe komunikuje. A díky příslibu stabilního financování bude do budoucna prostor nejen na nákladné životopisné snímky, ale také na menší umělecké projekty.
Václav Marhoul chce své Nabarvené ptáče natáčet černobíle, na klasický filmový materiál. "Už jsem sehnal 110 milionů," podotýká tvůrce a vypočítává další kamínky této mozaiky − od televize, na niž se producenti obvykle obracejí jako na první zdroj financí, přes pobídky, partnery, investory, product placement až po zálohy od distributorů.
V rozpočtu jeho filmu je příspěvek od fondu zdánlivě drobnou částkou, ale Marhoul podotýká, že bez něj by se neobešel. Podpora fondu mimo jiné dodává projektům potřebnou kredibilitu.
Jednu jistotu Václav Marhoul má. Natáčet musí začít brzy na jaře. Literární předloha si to žádá. Ale které jaro to bude, se ještě uvidí. Jen na tři velké zahraniční hvězdy, které Marhoulovi přislíbily účast, počítá v rozpočtu s částkou 20 milionů korun. Projekt je zajímá, ale dokud nebude vše stoprocentní, jejich jména režisér neprozradí.
Ještě v 90. letech prý Václav Marhoul věřil, že si má umění na sebe vydělat samo. Nyní je ale opačného názoru. Jako příklad funkčního filmového prostředí dává Polsko, které ze svých fondů dokáže financovat velkofilmy i vyhraněné umělecké projekty.
Teď se zdá, že jistou státní podporu má konečně také česká kinematografie. "Jde o jasné vyjádření politické vůle," míní Šantrochová z Českého filmového centra. "Pro obor je to důležité, kvůli nedostatku politické podpory neměl dlouhou dobu dobré renomé."
Mít zdravě nastavené filmové prostředí je potřebné. Nejen proto, aby produkovalo kvalitní díla, která se dostanou na festivaly a zvýší prestiž země ve světě, ale například i proto, že takové prostředí otevírá dveře evropským koprodukcím. Z dobře fungujícího systému filmových pobídek pro zahraniční filmaře může významně profitovat nejen lokální filmový průmysl, ale celá terciární sféra.
Novela zákona o audiovizi, která platí od začátku května, přináší též pružnější způsob žádání o pobídky. Ty se sice do tuzemska vrátily už v roce 2010, ale kvůli možnosti žádat o ně pouze jednou ročně mnohé zahraniční štáby nakonec točily u sousedů.
Přitom jen v roce 2014, kdy došlo k navýšení pobídek z 500 na 800 milionů korun, zahraniční filmaři v Česku proinvestovali 4,5 miliardy korun. Zhruba 60 procent z této částky jde do odvětví mimo filmový průmysl. "A když u nás natáčejí Indové či Korejci, prospěje to turistice," doplňuje obrázek Markéta Šantrochová. "Tamní obyvatelé jsou posedlí cestováním po oblíbených filmových lokacích."
České filmové ptáče se tedy pozvolna vybarvuje. A mělo by vyrůst v konkurenceschopného tvora.
