Moc jsme se neznali. Nejspíše i proto, že zemřel 42 let před mým narozením. Přesto o sobě víme už všechno. Vím, kudy se přesně před sto lety ploužil rozbombardovanou Itálií, jak měl střižený knírek, co jedl na Vánoce i že mu armádní mýdlo nedělalo pěnu. Pradědeček Antonín Fuchs se totiž z půlky podílel na unikátním svědectví z italské fronty první světové války. Tu druhou půlku přidal deník jeho přítele Jana Buriana. Fuchs byl válečný fotograf měřičského oddělení, Burian spojař.

Ne že by tu podobná svědectví nebyla. Rok 1916, nejhorší rok války, už pro historiky dávno není jen obsese velkými bitvami, jako byla ta u Verdunu. Rok 1916 (shodou okolností též na italské frontě) byl například fotograficky zachycen neznámým vojákem a jeho snímky naleznete v knize Pěšky 1. světovou válkou. A válečné deníky zas známe třeba z projektu Českého rozhlasu Polní pošta. Nyní se ovšem poštěstilo, že se můžeme dívat na stoletou fotografii a nemusíme jen hádat, jak se tehdy vojáci na ní cítili. K asi 300 Fuchsovým snímkům se dochovalo sedm hustě popsaných deníků Buriana. Toto ojedinělé spárování - po mravenčí práci Jaroslava Čady - do června vystavuje Městské muzeum v Žamberku. A já můžu mašírovat s pradědečkem sočskou frontou vstříc porážce Rakouska-Uherska. Ale nejdřív je třeba překonat mnoho dnů apatie, absurdity a nudy, jež tak syrově líčí absolvent čtyř tříd obecné školy Burian. Výsledkem je společná výpověď dvou kamarádů o pitomosti války.

Vyhnanci

jarvis_5745afc4498e3caf0a8dc212.jpeg

Každodennost na frontě za první války vnímáme - ať chceme či ne - většinou skrze dobrodružství Švejka, který po obdržení informace, že odjíždí na frontu s maršbatalionem, vesele zahlásí: "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že mám náramnou radost." A následuje gag za gagem. Burian si sice občas také zapsal vtipnou situaci, ale většinou jsou to poznámky o smutku. Například když míjí vyhnance. Toto si poznamenal v listopadu 1917: "Na dnešní den je znovu obyvatelstvu zasazena rána. Vše musí být do tří hodin odpoledne pohotově na silnici, se vším svým majetkem a připraveno k odchodu ze svého obydlí a domova. Smutný to pohled na obraz bídy, či vyspělosti dnešního světa. Již hned po poledni objevují se první vozy vystěhovalců nebo, právem řečeno, vyhnanců ze svého majetku. Tato rodina, jak sobě každý představí, může vzíti s sebou jenom jí to nejcennější. Ano - jak smutně vyhlíží takový vůz, s trochou živobytí a celý obsazen dětmi." Burian ani Fuchs samozřejmě vyhnance jen nepozorují skrze své zápisky a čočku objektivu. Jak se mění fronta, velmi často se stěhují do domů vyhnaných: "Dneska se musí naše domácí paní stěhovati, koně jí naši vzali, vozík taky. Nyní byla nucena naložiti několik ze svých věcí na italskou karetu. Dosud se však nemohla vydati na cestu - do bídy. Dneska byly však její věci naloženy a kareta připřažena a takto nastoupena cesta do vyhnanství ze svého hnízdečka. Na večer jest však u nás na noc jiná starší, chudá žena s dvěma dětmi, kteráž se svou bolavou nohou nemůže dále. Celý jejich majetek je naložen na dětském kočárku. Našinec aby se styděl před světem za tyto činy…"

Mše

jarvis_5745afc4498e3caf0a8dc21e.jpeg

Jeden z nejpůsobivějších záznamů o hlouposti války, ve které se člověk vyžívá, ale rozhodně pro ni není uzpůsoben, je z června 1917. Burian lakonicky popisuje nedělní dopoledne na povinné mši: "Jsem na polní mši svaté, jež se odbývá ve vinicích. Nedaleko u tábora zabýval se někdo s pistolí plnou rezu, kterou někde našel. Padla rána. On má obě ruce zraněný a dva sousedi chytili něco do nohou…"