Kvůli dohodě mezi EU a Tureckem se vynořilo dilema pro humanitární organizace − zda poskytovat pomoc ve službách nehumánní politiky. Čelíme největšímu vysídlení lidí od konce druhé světové války. Přes 60 milionů jich muselo opustit domovy kvůli válkám, bídě, útlaku. Ať už jde o obyvatele Sýrie, Iráku, Afghánistánu, Somálska, či Eritreje. Naprostá většina zůstává vysídlena uvnitř své země nebo setrvává v sousedních zemích. Jen málo jich klepe na evropské dveře. Do Evropy loni přišlo kolem jednoho milionu lidí, to je méně než 0,2 procenta evropské populace. Pro EU by to nemělo představovat nepřekonatelnou výzvu. Například v Libanonu tvoří lidé na útěku 25 procent populace.

Evropští lídři si mohli vybrat − dát lidem v nouzi azyl, nebo je odsunout tam, kde z pohledu jejich voličů nejsou tolik vidět. Jak víme, vybrali si to druhé. Dohoda poskytuje Ankaře kompenzaci za to, že brání lidem na útěku v cestě k evropským břehům a přijímá deportované migranty z řeckých detenčních zařízení. A přestože koncept "outsourcingu" není nový, nyní jde o nejvíce organizovaný kolektivní pokus zatlačit lidi pryč. Evropa tím vysílá znepokojující signál: země se mohou vykoupit ze své povinnosti umožnit lidem na útěku žádat o azyl. Pokud by se tou cestou pustily i další státy, status "uprchlíka" by mohl přestat existovat. Lidé by uvázli ve válečných zónách, jejich jedinou možností by bylo zůstat a zemřít.