Když loni počátkem roku odcházel Alan Rusbridger z postu šéfredaktora britského deníku Guardian, zamačkávali mnozí z jeho někdejších podřízených slzu. S šedesátníkem Rusbridgerem jako by odcházela celá jedna epocha historie novin.

A možná i žurnalistiky jako takové.

Rusbridger si vzal jedenapůlroční oddechový čas, kdy působí na univerzitě v Oxfordu, cestuje po světě a přednáší. A také sbírá nejrůznější novinářské ceny.

Zároveň ale stále zůstal hodně spojený s Guardianem, nebo to tak zvenčí aspoň vypadalo. Čas od času pro něj psal, často byl citován. Proč taky ne, jeho odchod byl přece naplánován jako dočasný. Na podzim měl nastoupit do čela nadace Scott Trust, která Guardian vydává a financuje.

Jenže to by už několik měsíců nesměly probleskávat zprávy o tom, že s novým vedením Guardianu narůstá v deníku opozice vůči Rusbridgerovi. Ukazuje se, že finanční situace vydavatelství je mnohem horší, než se tušilo, a ještě se výrazně zhoršuje.

Insideři předpovídali, že by schůze vedení Scott Trustu, která se konala minulý týden, mohla vyústit v Rusbridgerovu demisi. Což se potvrdilo. Jen se už tentokrát veřejně neplakalo.

Co skýtala budoucnost

Rusbridger napsal bývalým kolegům, že do vedení firmy nenastoupí, a že tedy hájemství Guardianu definitivně opouští. Důvody popsal v hromadném e-mailu bývalým kolegům. Jako skvělý stylista formuloval svůj "dopis na rozloučenou" s šarmem a grácií, bez hořkosti, a když se sem tam objevila, byla dobře schovaná mezi řádky. Důvod uvedl známý: ztrátu důvěry nové šéfredaktorky a výkonného ředitele novin.

Říká se, že Rusbridger byl šéfredaktorem ve dvou dekádách, kdy se žurnalistika i mediální byznys změnily více než v celých předešlých dvou stoletích. Jistě, trefnost tohoto tvrzení může být námětem odborných diskusí a polemik. Nesporné je, že Rusbridger dokázal ve vedení listu to, co by se mu v žádné jiné historické době nepovedlo.