Byl jsem v 90. letech jedním z nejznámějších českých maratonců s nejhorším časem i běžeckým stylem. Což zároveň nebylo špatné pro motivování ostatních. Když může běhat kolohnát jako já, může pak běhat asi opravdu každý. Ale tvrdit, že jsem byl na počátku běžeckého boomu, by bylo příliš troufalé. To byl až Miloš Škorpil se svou Běžeckou školou, založenou v roce 2009. Ale jak říká v tomto rozhovoru, a já to neskromně nezamlčuji, byl jsem to já, kdo ho postrčil z role ultramaratonce a držitele řady více či méně šílených rekordů do role asi nejznámějšího českého propagátora běhu.

Mimochodem, první rozhovor jsem s ním dělal při běhu, když jsem ho kousek doprovázel na jeho sólo běhu napříč Českem − z Hodonína do Aše. Kolik jsme tehdy měli tepovou frekvenci, bohužel nevím. Tentokrát jsme si povídali pěkně v sedě a v pohodlí. Přece jen jsme skoro o 15 let starší. On má vytrvalecky nízkou tepovku 56 úderů za minutu, já 63. To pro pořádek. A v rozhovoru si, byť novinář a zpovídaný, výjimečně tykáme. Po těch naběhaných kilometrech by nám oběma vykání znělo divně.

Miloš Škorpil (61)

◼ Známý ultramaratonec a propagátor vytrvalostního běhu. Tomuto sportu se věnuje odmalička – svůj první závod vyhrál v jedenácti letech. Některé jeho extrémní výkony jsou zapsány v Guinnessově knize rekordů.

◼ Původním povoláním je bezpečnostní technik, této profesi se nyní věnuje už jen částečně. Provozuje Běžeckou školu, trénuje řadu špičkových manažerů a o běhání též píše odborně-populární stati.

◼ Je autorem či spoluautorem několika knih, např. Běhání od joggingu po maraton (s Liborem Soumarem a Alešem Tvrzníkem, 2006), Jak uběhnout maraton za 100 dní (s Milošem Čermákem, 2007), Škorpilova škola běhu (2014).

Minulý víkend jsi se pokusil víc než 400krát vyjít po schodišti kostela svatého Mikuláše v Chebu. Proč?

Musím tě opravit, já po těch schodech primárně scházel dolů.

No ale nahoru jsi musel taky?

Tak jistě, on tam není výtah.

A já se ptám proč?

Protože kdybych po tom schodišti sešel 413krát a přidal ještě 55 schodů, tak jsem urazil převýšení, které odpovídá hloubce Mariánského příkopu.

Tedy necelých 11 kilometrů.

Ano.

Jak tě taková − s prominutím − pitomost vůbec napadla?

Nenapadla mě. Když jsem po schodech jiného kostela "vystoupal" na Everest, někdo mi řekl: Hele, Everest dobrý, ale tam už vylezla spousta lidí. Měl bys zkusit Mariánský příkop. Je to větší převýšení a nikdo tam nikdy nebyl.

A tys rovnou navlékl tenisky…

Moje první reakce byla jako tvoje, že je to pitomost. Ale pak v kostele svatého Mikuláše nově zrekonstruovali schodiště ve věži. A udělali to moc hezky. Tak jsem si řekl, že by se taková akce hodila na slavnostní otevření.

Mluvíme o tvém sestupu na "dno Mariánského příkopu" v podmiňovacím čase, ten pokus byl neúspěšný. Zhruba v polovině jsi ho pro natažené tříslo ukončil. Mrzí tě to hodně?

Já to takhle neberu. Proto se tomu říká pokus, člověk nikdy dopředu neví, jestli to vyjde. Někdy ano, jindy ne. Pro mě je důležité, že jsem to zkusil.

Pilot si pamatuje svůj první let, chirurg svou první operaci. Kdy ses poprvé jako dítě rozběhl, si asi nepamatuješ. Ale co první závod?

Pamatuju si hned dva. Ten úplně první jsem běžel v roce 1966 v Horních Počernicích a jmenovalo se to Běh Mladé fronty. To mi bylo jedenáct a vyhrál jsem okresní přebor v mladších žácích.

Okusil jsi vítězství. Byl to silný pocit?

Určitě. Ale zrovna tak je silný pocit, když prohrajete. Proto mluvím o dvou bězích, které si pamatuji. Ten druhý byl krajský přebor. Jeli jsme tam ještě s jedním kamarádem taky z Horních Počernic. Před závodem jsme omrkli soupeře a shodli se na tom, že jim to nandáme. Ale doběhli jsme poslední a předposlední. On naštěstí těsně před cílem uklouzl 

a upadl.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se