Terorismus představuje jedno z nejzákeřnějších ohrožení dnešní doby. Jednoduchým způsobem se jeho strůjcům daří rozpoutat strach, paniku a nenávist. Stačí se podívat na komentáře pod zprávami z dění v Bruselu a je jasné, jak dobře a rychle to funguje.

Ochránit zcela moderní společnost před hrozbou teroristických útoků je s rozumnými náklady bohužel prakticky nemožné. Velké koncentrace lidí, jejichž touha dostat se do kina, na koncert, do vlaku nebo letadla, aniž by se na místo dostavili o mnoho hodin dříve, u vchodu se "svlékli donaha" a odevzdali všechny osobní věci, je pochopitelná.

V úvahu připadá jen co největší omezení rizika, při rozumném dopadu na způsob našeho života. Tedy něco, co za pomoci moderních technologií udělali, zdá se úspěšně, Američané po útocích 11. září.

Bohužel, mix těchto opatření se nehledá snadno a Evropa už měla být mnohem dál, než kde dnes je. Nechci komentovat práci bezpečnostních složek, laikovi to nepřísluší. Existují však další dvě překážky, které schopnost naší obrany omezují.

První z nich je neochota zemí namísto národních řešení chránit naši část světa společně: skřípe výměna informací a některé informace zcela chybí (třeba údaje o tom, kdo na evropské území vstupuje a kdo ho opouští).

Druhou překážkou je obtížné hledání rovnováhy mezi právy jedince a oprávněným zájmem společnosti.

Konflikt mezi nekompromisními ochránci osobních údajů a těmi, kdo argumentují bezpečnostními zájmy, blokuje tak triviální nástroje, jako je výměna informací o pasažérech leteckých společností. Iniciativa, která by měla vést k omezení "rychlopalných zbraní", zase naráží na silné protesty lidí, kteří vidí zajištění své bezpečnosti ve vlastnictví zbraně. Obavy z "Orwellova světa" brzdí větší využívání bezpečnostních kamer. Řešení není snadné, protože jde o novou definici hranic. V prvním případě mezi "Evropou" a suverenitou jednotlivých zemí, v druhém mezi osobní svobodou a větší bezpečností. Situace ale žádá činy, ne nekonečné debaty.