Marcel Chládek byl mistrem ve slibování a vymýšlení. Za rok a půl ve funkci ale nedotáhl nic z velkých plánů, které si on i vláda vytyčili. Kateřina Valachová, která jej loni v létě vystřídala, už má skóre mnohem pozitivnější. A sebevědomě říká totéž co všichni ministři školství před ní − že zajistí učitelům vyšší platy. Nic jiného prý nezbývá.

HN: Když pomineme premiéra Bohuslava Sobotku a ministra financí Andreje Babiše, jste momentálně zřejmě nejviditelnějším členem vlády. Čekala jste to?

Věděla jsem, že vstupuji do resortu, který je velmi složitý, a že ministerstvo není zrovna v dobré kondici. Což nijak nesouvisí s obdobím předchozích vlád, ale spíš s obdobím desítek let. Byla jsem si vědoma toho, že témata, která mám před sebou, jako změny financování regionálního školství, kariérní řád nebo společné vzdělávání, budou fičák.

HN: A tušila jste i to, že většině debat, které povedete, bude dominovat téma inkluze, tedy začleňování dětí s postižením do běžných školních tříd?

Ne, to opravdu ne. Jsem překvapená, to jsem nečekala. Je to posunuté někam jinam, než o čem to téma je.

Kateřina Valachová (39)

◼ Brněnská rodačka vystudovala na Masarykově univerzitě práva. Po škole nastoupila do kanceláře ombudsmana, byla blízkou spolupracovnicí Otakara Motejla a Pavla Varvařovského.

◼ Dva roky vedla legislativní odbor Senátu, v roce 2014 nastoupila jako náměstkyně k ministru pro lidská práva Jiřímu Dienstbierovi.

◼ Loni nahradila Marcela Chládka na ministerstvu školství. Je členkou ČSSD.

◼ Má dvě dcery, manžel je právník a policista, toho času na rodičovské dovolené.

HN: Vlastně se v něm moc nemění, je to proces, který trvá už dlouho, teď se kolem toho jen rozvířila nová diskuse. Není to škoda? Že se kvůli tomu zapomíná na jiné problémy?

Máte pravdu, to mě mrzí. Podstata změny poměrů ve školství tkví ve změně financování regionálního školství, je třeba znovu ohodnotit učitele, a to jak v oblasti respektu, tak v oblasti financí a v zajištění slušných podmínek, aby mohli vzdělávat děti. Aby to vydrželi, aby učili a neodcházeli, abychom měli nové kantory. Dětí je aktuálně v základních a mateřských školách čím dál víc, kulminuje demografická vlna. To je podstata změn, které musím udělat.

HN: Nicméně neustálé vysvětlování inkluze a toho, proč je třeba, vám zatím elán do práce nesebralo?

Teď se cítím dobře, ale asi před deseti dny na mně bylo vidět, že jsem unavená, že to je náročné. Je to hrozně těžké, pokud víte, že učitelé potřebují podporu, děti potřebují podporu, že ta novela, kvůli které se o tom bavíme, je vlastně klíč, ale debata je už otočená. Příčiny problémů jsou daleko v minulosti, to je samozřejmě depresivní.

Na druhou stranu po těch několika měsících máme o tisíc procent větší informovanost učitelů, rodičů, máme vše na webu, jezdím s týmem do krajů, jsou desítky porad a seminářů s výchovnými poradci, s učiteli, se speciálními pedagogy. Samozřejmě to nemá automaticky ten efekt, že by se všichni stali šťastnými, ale dřív se vůbec nekomunikovalo, tak si to musíme odpracovat.

HN: Do té doby, než se Miloš Zeman při loňské návštěvě školy v Kladrubech zmínil, že je podle něj špatné, aby se postižené děti vzdělávaly současně se zdravými, se o tom vůbec nemluvilo. To téma neexistovalo. A najednou tu bylo. A bohužel prezident mu nastavil dost nešťastný tón, nemyslíte?

Na ten okamžik si vzpomínám a je to okamžik, od kterého se to začalo odvíjet. Rozprava o vzdělávání, které znamená, že máme pro každé dítě hledat to nejvhodnější místo, ať už v běžném nebo speciálním školství, se najednou smrskla na obavu, že do každé třídy budou přicházet děti s významným postižením a dojde ke zhoršení kvality vzdělávání. Přitom většina věcí se nemění. Počty dětí, otázky rozmanitosti třídy z hlediska typů postižení, to všechno jsme nechali. Za poslední čtyři měsíce jsem komunikovala se stovkami učitelů a ředitelů a pro hodně z nich to byla vůbec první příležitost za mnoho let říct, co si myslí.