Uklidnit mě může fakt, že většina lidí, kteří nevyrostli u oceánu, je na tom podobně. "Je to úplně normální. Když učíme malé děti surfovat, je poznat, kdo se narodil u moře a kdo je například z Česka. Děti 'od oceánu' vlny přirozeně podplavávají, české děti se jich bojí," vysvětluje mi na rozpálené pláži Srí Lanky instruktorka surfování Lenka Sedlářová.

Počasí je ideální. Vane slabý vítr, který pročesává horký vlhký vzduch, žhavé slunce občas zastíní mraky a vlny jsou malé. Perfektní podmínky pro začínající surfaře. Sešlo se jich tu ostatně hodně. Desítky nadšených lidí, kteří se rozhodli na srílanském pobřeží poblíž města Matara sjet svoji první vlnu.

Beru do ruky surf a jdu to zkusit taky. Obávané vlny alespoň na okamžik pokořit.

Exot z východního bloku

"Surfing se u nás stal velmi populárním. Zájemců každý rok přibývá, už teď máme plné kapacity a rezervace na několik měsíců dopředu," říká mi o pár dní dříve, než se ocitnu na matarské pláži, nad šálkem kávy Tereza Olivová, zakladatelka první surfařské školy u nás. Sedíme v útulné kavárně na pražské Letné a venku začíná ten pravý mrazivý únor. Do šedavé české zimy se opálená Tereza s vyšisovanými vlasy moc nehodí.

"Surfování byl odjakživa můj sen. Už ani nevím, kde se to ve mně vzalo, protože dřív se o tomhle sportu vůbec nemluvilo, nebyl internet a informací bylo velice málo. I přesto jsem věděla, že chci surfovat," svěřuje se mi Tereza. Když za ní pak v jejích devatenácti letech přišel otec, známý sochař Otmar Oliva, který zrovna pracoval na vatikánské kapli, s tím, že do tamního rozhlasu hledají stážisty, nad ničím se vůbec nerozmýšlela. Potřebovala být totiž co nejblíž moři, aby mohla surfovat.