Recenze: Redaktor Respektu sleduje činnost Putinových agentů v českém kontextu

Popisovat, jak a kam míří snahy ruských zpravodajských služeb v Česku a potažmo v demokratické části Evropy vůbec, znamená vydat se vědomě do nesnadného a nepřehledného terénu. Na něm vždy nelze vše do posledního detailu doložit, včetně zdrojů. O to cennější je každý pokus v tomto směru, zvláště když ho podnikne český novinář.

V knize nazvané Putinovi agenti aneb Jak ruští špioni kradou naše tajemství, která bude dnes představena v pražské Knihovně Václava Havla, se na tuto cestu vydal redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra.

Výsledek se sice nemůže už kvůli zázemí a rozsahu zkušeností měřit například s produkcí někdejšího zpravodaje britského týdeníku The Economist v Rusku a ve střední Evropě Edwarda Lucase (jeho některá díla, třeba Nová studená válka, jsou dostupná také českým čtenářům), přesto v Putinových agentech vyvstává plastický popis politické krajiny, kde zpravodajské, ale rovněž represivní ruské složky důsledně a vytrvale usilují o získání vlivu.

Název Putinovi agenti je v jistém ohledu zavádějící, protože Kundrova kniha se vrací také k době, kdy moskevští špioni pronikali do někdejšího Československa a získávali v něm vliv především prostřednictvím místních komunistických kádrů. Je to pochopitelné, protože nynější ruské zpravodajské služby bezprostředně − a to co do mocenských cílů i personálního obsazení − navázaly na své sovětské předchůdkyně.

Ondřej Kundra ostatně připomíná, že dnešní vládce Kremlu Vladimir Putin představuje spolu s někdejším sovětským politikem Jurijem Andropovem jediné dva případy, kdy na samotný vrchol politické moci vystoupil a zemi začal řídit šéf zpravodajské služby − navíc zpravodajské služby, která se třeba od americké CIA odlišuje nejen absencí jakékoliv parlamentní kontroly, ale také možností působit současně uvnitř země i za jejími hranicemi.

Nejsilnější části knihy se týkají ryze českých případů pronikání kremelských špionů do tuzemska. Mezi nimi vyniká příběh Roberta Rachardžeho, jehož úspěchy nejvýstižněji poukazují na slabá místa strategicky významných struktur České republiky, v daném případě Generálního štábu.

Tento příběh dokládá letitou zkušenost zpravodajců, že nejcennější informace lze získávat ne vysoce sofistikovanou konspirací, ale díky osobním slabostem lidí na klíčových místech nebo v jejich nejbližším okolí. Takové informace se sice nemusí bezprostředně týkat pečlivě udržovaných tajemství, ale právě k nim je možno se dostat využitím osobních slabostí.

Příklady z jiných zemí, třeba pobaltských, jen dokládají, jak důsledně a vytrvale ruské zpravodajské služby těchto možností využívají.

Ačkoliv název Kundrovy knihy napovídá něco trochu jiného, než by se mohlo zdát, zlákaný čtenář se má šanci dozvědět mnohem víc nejen o jednotlivých případech, ale také zjistit souvislosti nezbytné pro pochopení širšího kontextu.

V českém prostředí je tradice původních a kvalitních textů věnovaných obtížně proniknutelnému světu zpravodajských služeb stále nepříliš silná. O to je kniha Ondřeje Kundry cennější. A to při vědomí, jak obtížné je překročit meze textů psaných pro novinářské potřeby a posbírané zkušenosti přetavit ve větší a soudržnější knižní celek.