Architektonické vodítko pro pražského chodce
Zdeněk Lukeš, Petr Kratochvíl: Praha moderní IV, Velký průvodce po architektuře 1950−2000
2015, Paseka, fotografie Pavel Hroch, 256 stran, 399 korun

Druhá polovina dvacátého století zanechala na Praze stopy socialistického realismu, jehož uplatňování degradovalo modernistické představy o bydlení až na betonovou masu sídlišť a s panelovou typizací zavedlo šetřivost, šlendrián, šikanu. Ani architektonický kvas po listopadu 1989 místy netrpěl přílišným respektem k okolí podle zásad urbanismu. Nehledě na výstřelky však toto půlstoletí přineslo desítky cenných adaptací, smělých kuriozit i realizací evropského významu. Průvodce dvojice předních českých historiků architektury není "velký" co do podrobností. Osvědčí se jako soupis objektů pro cílenou procházku metropolí, při níž odstavečky komentářů k fotografiím snímaným z perspektivy chodce − či z protějších domů − poskytnou vodítko i laikům. Zájemcům o hlubší popis nezbude než zalistovat v monografiích, zatím nepočetných, případně si vyjednat vstup do interiéru.

 

Henri Loevenbruck: Fulcanelliho tajemstvíČtvrt hodiny od Da Vinciho kódu
Henri Loevenbruck: Fulcanelliho tajemství
2015, Garamond, přeložil Tomáš Kybal, 368 stran, 329 korun

Když jde o klíč k univerzu, dovedou být bratrstva hermetiků pěkná sebranka a neváhají bližního leptat v kyselině fluorovodíkové. Zvlášť vyjasní-li to totožnost Fulcanelliho, záhadami opředeného tvůrce spisu Tajemství katedrál (1926), podle něhož se alchymistické vědění předává prostřednictvím vzkazů vtělených do architektonických památek. Snaha napodobit honičku z Da Vinciho kódu Dana Browna jen čtvrthodinku cesty od Louvru je v knize zjevná, leč francouzský thrillerista Henri Loevenbruck se hájí tím, že na rozdíl od Brownových laciností − sám je v románu nazývá "analogiemi na prd" − se v aktech Fulcanelli drží známých faktů jako klíště. A působivě. Loevenbruck fabuluje pouze postavou vysloužilého policisty-bibliofila, po jakém by mezi strážci zákona věru těžko pátral. Příznivci oddechovek tak v zápalu četby omluví snad i mnohomluvnosti, žánrová klišé a sníženou kvalitu české redakce.

 

Robin Heath: Slunce, Měsíc a ZeměVesmír je úhledný tanec na pláni času
Robin Heath: Slunce, Měsíc a Země
2015, Dokořán, přeložil Jan Švábenický, ilustroval autor, 58 stran, 198 korun

Obrazovou báseň z oboru sférické geometrie, jak ji podává tento úvod do matematické krásy nebes, vídáme ve dne v noci − stačí jako filozof Immanuel Kant zvednout hlavu a žasnout. Dvě životodárná tělesa, Slunce a Země, tančí v trojici s Lunou, a tak vznikají fáze měsíce, slunovraty, zatmění a jednou za pár tisíciletí se vymění i polární hvězdy. Svazečky edice Pergamen o velké myšlence, že matematika ve svém nejkrásnějším vtělení vykládá svět, píšou většinou napravení technokraté. Rovněž Velšan Robin Heath pověsil inženýřinu na hřebík a obdivuje kouzla na nekonečné pláni času, o jehož měření věděly starověké kamenné kalendáře nejmíň tolik co moderní věda, nucená skoro každý čtvrtý únor zavést přestupný den. Trochu nešikovné, a přece jde o vesmír úhledný, protože pro pradávné astronomy byla gravitace beztak jen náčiním Velkého architekta.

 

Kolektiv autorů: Vlaky − velký obrazový průvodceŽelezná dráha jako vitrína s angličáky
Kolektiv autorů: Vlaky − velký obrazový průvodce
2015, Universum, přeložil Karel Jičínský, 320 stran, 599 korun

Vývoj od Stephensonovy lokomotivy Raketa až k vysokorychlostním vlakům současnosti se ubírá po trati dlouhé skoro dvě stě let, zprvu pouze s přispěním páry, pak i s pohonem dieselovým, elektrickým a nyní též na principu magnetické levitace. Česká verze encyklopedie z londýnského vydavatelství Dorling Kindersley ji komentuje v osvědčené tříšti dat, která si čtenář propojí v celek, aniž by byl textem posouván jako vlečňák. Výklady obecných trendů střídají v knize časové osy a portréty inženýrů, stovky snímků lokomotiv ve velikosti angličáků jsou proloženy speciály o převratných modelech včetně nóbl vagonů, v nichž si vozili pozadí třeba indičtí místokrálové. O vlivu železnice na průmyslovou revoluci, na válečnou logistiku i na odliv středního stavu do předměstských zón byly už sepsány detailnější práce, ale tento fanouškovský souhrn je pro jejich poznání výtečným předstupněm.

 

Jean-Paul Didierlaurent: Čtenář z vlaku v 6.27Na zdrcenost je nejlepší dezinfekční úsměv
Jean-Paul Didierlaurent: Čtenář z vlaku v 6.27
2015, Knižní klub, přeložila Nela Knapová, 176 stran, 229 korun

Příznivcům pana Haňti z novely Bohumila Hrabala Příliš hlučná samota se nejdřív otevírá kudla v kapse. Oslavovaná francouzská próza roku 2014 se totiž zpočátku jeví jako chudičký hypermoderní klon pábení ze sběrny, kde hrdina místo lisu na starý papír ovládá velkokapacitní drtičku, nadanou německou houževnatostí masakrovat hřbety nepotřebným knihám i lidem. Když však tento předčítač zachráněných stránek z ranního vlaku pařížské rychlodráhy vyjde ze stínu průměrnosti a začne na základě jednoho nálezu pátrat po jistých veřejných záchodcích, kde se skrývá perlička na dně, vezmeme hrabaliádu Jeana-Paula Didierlaurenta na milost. Je totiž šik jako triky Amélie z Montmartru, ačkoli provádí dezinfekci v kanálech dneška. Člověk je mezi bližními, u drtičky i na WC zoufale sám proto, že si zakázal úsměv: bránu, jíž se dá dovnitř vpašovat mnoho dobrého.

 

Robert Drozda: Pohádkové prázdniny u přednosty DrahorádaPlnou parou vpřed za posláním
Robert Drozda: Pohádkové prázdniny u přednosty Drahoráda
2015, Novela bohemica, ilustroval Jiří Bouda, 132 stran, 298 korun

Otakar Drahorád šéfující stanici Záhořice vyrobil vnoučatům pohádkový vagon ve stylu salonního vozu rakouského arcivévody Franze Ferdinanda a vypráví v něm třetí sadu historek určených spíš odrostlejším milovníkům vláčků než nynější znuděné drobotině. Drážní arabesky z časů páry, telegrafu a ručních výhybek jsou tudíž mnohem bližší atmosféře protektorátních pohádek Pavla Naumanna s mašinkovým kouzelníkem Zababou, neboť dnes v leckteré stanici živého železničáře ani nenajdeme. Bývalý vrchní inspektor Českých drah pro vyšetřování mimořádných událostí Robert Drozda naštěstí ví, jak blahodárný vliv má dědečkovské zaujetí, vyzáří-li se s citem. Také z posledních ilustrací někdejšího signalisty nádraží v Praze-Bubenči Jiřího Boudy (1934−2015) přímo sálá, že správný chlap koná vždy srdcem. Nemíříme na slepou kolej právě proto, že už svou práci nepovažujeme za poslání?