Centrální banka přišla s varováním, že vzhledem k vývoji na trhu úvěrů na bydlení hrozí v našich podmínkách opakování toho, co předcházelo poslední velké krizi ve Spojených státech. Tedy hypertrofie nekvalitních hypoték, které jejich držitelé nebudou v případě pohybu úrokových měr (logicky směrem vzhůru) nadále schopni splácet.
Varování ČNB je na místě ve stejné míře, jako je absurdní místo, odkud zaznívá. Jestliže u nás trhají počty hypoték všechny rekordy − a to jak co do jejich ceny, tak co do množství −, pak na tom nemá vinu nikdo jiný než právě bankovní rada. Díky ní − a pomiňme, že v tom je v dnešním světě částečně nevinně díky tomu, jak se vyvíjejí úrokové míry všude kolem − jsou totiž ceny hypoték tak nízké, jak nikdy nebyly. Jsou zde i další faktory, třeba konkurence hypotečních bank. Tento je ale tak výrazný, že další můžeme klidně zanedbat.
Úroková sazba jako cena peněz je v dnešní době díky politice centrálních bank vyspělého světa na nule. Cena peněz je tedy nulová. Klíčová cena v ekonomice, od níž se odvíjejí všechny ostatní ceny, leží již několik let tak nízko, že už níž být nemůže. Je tedy možné, aby se někdo se základním povědomím o fungování ekonomiky a o tom, co nám říká ekonomie, divil, že ceny půjček na bydlení jsou dnes tak nízko?
Před zhruba deseti lety se v USA stalo to, k čemu tamní situace pomalu směřuje i nyní. Po jedenácti sníženích diskontní sazby přišel obrat směrem vzhůru a to, co předtím táhlo ekonomiku nahoru, ji přesně v logice věci začalo čím dál prudčeji stahovat dolů. Bezprecedentní počty hypoték poskytnutých lidem, kteří si je nikdy neměli dovolit, přešly do pásma těch, jež přestaly být spláceny.
Jak postupně rostla úroková míra, stoupal i počet takto postižených nešťastníků. Lidé, kteří kvůli nedostatečným příjmům nikdy neměli bydlet ve vlastním, o své nedávno nabyté nemovitosti houfně přicházeli. Tím klesala cena těchto nemovitostí − trh byl přesycen − a zároveň přestávaly bankám stačit jako forma ručení za poskytnutou půjčku. To znamenalo další případy nesplácení a rychle padající spirálu živící samu sebe.
Úplně na buben přišli tzv. flippeři. Tedy ti, kteří si kupovali byt za účelem spekulace, ať již v podobě pronájmu, nebo dalšího přeprodeje za vyšší cenu po roce či dvou (ceny nemovitostí neustále rostly a investice do bydlení byla některými pomýlenými odborníky prezentována jako jistota).
Tehdy se svět učil pojmy jako toxická aktiva, která dosud neznal. Hledala se cesta, jak regulovat finanční svět tak, aby se něco podobného nemohlo nikdy opakovat. Úplně se zapomínalo, že toto se vůbec neděje poprvé. Kdo zná mechanismus, který svět nasměroval k velké hospodářské krizi třicátých let, ví, že tehdy se stalo doslova totéž. Jde vždy jen o to, kde se tzv. bublina nafoukne − ať je to burza, zlato a další komodity, nemovitosti, cokoliv.
Svět, kde má centrální banka páky, jak uměle zlevňovat peníze a následně zachraňovat banky, které se kvůli tomu dostanou do neřešitelných problémů, jinak fungovat ani nemůže. Až zase z Příkopů zazní podobná varování, nezapomeňme tam usazeným pánům tyto souvislosti připomínat. Efekt je sice nejistý, ale aspoň pak můžeme mít čisté svědomí.
