Ve dne vypadá jako nehybná větvička, stěží rozeznatelná od zbytku stromu nebo křoviny, dokonale chráněná před nepřáteli. Teprve v noci ožívá. Pakobylka indická je hodně zvláštní exotický druh hmyzu. Je to vegetariánka a k rozmnožování nepotřebuje samečka. Vědci tomu říkají, že se množí partenogeneticky.

Tenhle mimořádný exot natolik zaujal mladého výtvarníka Dominika Gajarského, narozeného roku 1986, že ho inspiroval k uměleckému projektu − metaforickému příběhu o cizokrajné bytosti, která byla násilně přenesena do naší kultury.

Jeho práce i současná výstava v Galerii hlavního města Prahy v domě U Zlatého prstenu se jmenuje po pakobylce Carausius morosus. Je to další výstava v rámci projektu Start up, ve které důstojná "kamenná" instituce odvážně mapuje nejmladší umění. Představila tak už skoro čtyři desítky mladých autorů.

Chování pakobylek se Gajarský věnuje zhruba dva roky. Jak říká, došlo k tomu poté, co se chtěl dozvědět něco nového o životě, a tak se rozhodl pro soužití s nějakým zvířetem. S ohledem na svůj životní styl pak začal vážit všechna pro a proti a eliminoval jeden druh "mazlíčků" po druhém, až mu vyšla pakobylka. Prostě z praktických důvodů.

Stal se tedy chovatelem sice nenáročného, ale dost záhadného druhu, který v něm vyvolává spoustu otázek. Odkud pakobylky pocházejí? Jak se sem dostávají? Jak se jim žije v úplně cizím prostředí?

Paralelou pak přechází k naléhavě aktuálním tématům, jako je fenomén migrace a možnost soužití lidí pocházejících z rozdílných kulturních prostředí. A zamýšlí se také nad etnicitou a nad otázkou genderu.

Dominik Gajarský vystudoval multimédia v ateliéru Michala Pěchoučka na Západočeské univerzitě v Plzni. Poté pokračoval v ateliéru Anny Daučíkové na pražské AVU. Většinou pracuje s černobílou a experimentální fotografií a filmem. Jako doplněk k vyprávění svých příběhů používá mluvené slovo.

Výstava

Start-up: Dominik Gajarský – Carausius morosus

(Pořádá Galerie hl. m. Prahy)

až do 20. března

Dům U Zlatého prstenu, Praha

Jeho instalace jsou minimalistické a vysoce vytříbené. Není divu, tenhle mladý umělec má skvělé vzory: špičky avantgardního umění z doby moderny, Mana Raye, Františka Drtikola a další, jejichž odkaz rozvíjí a vnáší do něj vlastní zkušenosti.

Nejednou už Gajarský zaujal v minulosti, například v roce 2013 v pražské Galerii Pavilon, kde jako over-voice použil tři básně afroamerického básníka Langstona Hughese. Nebo loni ve své práci Hymen opus coronatus, kde se krásná kudlanka orchidejová při detailnějším pohledu mění ve vražednici bezbranné mouchy.

Dominik Gajarský přiznává, že dost dlouho řešil, jestli se má věnovat výtvarnému umění, nebo elektronické hudbě. I když chová respekt k malířství a sochařině, nakonec pochopil, že se potřebuje vyjadřovat pomocí "rychlejších" médií. K tomu, s čím pracuje, mu stačí počítač, papír a tužka. Obejde se bez ateliéru, může pracovat doma. V hudbě se realizuje pod hlavičkou sólového projektu Slowmotiondancer, nahrává, vymýšlí nové formáty živého hraní. A dnes už ví, že cesta výtvarného umělce i hudebníka se dá spojit.