Podle vlámského tanečníka a choreografa Wima Vandekeybuse žádná modelová láska neexistuje. Každá je jiná, plná bolesti nebo žárlivosti, a někteří raději žijí bez ní.

Právě analýzou lásky je Vandekeybusovo nové představení Speak Low If You Speak Love, které bude od čtvrtka do neděle uvádět pražské Divadlo Archa. Vandekeybus ale sám varuje, že "zobrazit lásku na jevišti není vůbec jednoduché".

Režisér má vztah k Arše, kam se pravidelně vrací od roku 1995, a také k tématu. Už roku 1987 se v inscenaci What the Body Does Not Remember, která později získala prestižní cenu Bessie Award, zamýšlel nad láskou. Tehdy mu ale šlo spíš o lásku tělesnou a vášnivou.

"Vadilo by mi se opakovat," říká dnes Vandekeybus, podle něhož je naopak v pořádku po čase se k tématu vrátit. "Člověk je starší, řadu věcí vidí jinak."

Proto tentokrát se slavným souborem Ultima Vez, jejž založil před třiceti lety, zkoumá nejen "utrpení lásky, ale i všechny její další podoby, její radosti, její bláznivost", jak popisuje.

Divadlo

Ultima Vez: Speak Low If You Speak Love
Režie: Wim Vandekeybus
11. až 14. února
Divadlo Archa, Praha

"Chtěl jsem tam mít i lásku gayů, a tak jsem všechny herce oblékl jednou do dívčích šatů, podruhé do mužských. A chtěl jsem tam mít také nějaké tajemství, pročež je tam patnáctiminutová taneční pasáž, kdy mají všichni tanečníci zakrytou tvář a divák vidí jen pohybující se těla."

Nová inscenace se jmenuje podle písně Speak Low jazzové zpěvačky Billie Holidayové. "Ta věta Speak Low if you Speak Love působí velmi křehce. Jen jsem ji uviděl, věděl jsem, že to je ono. Věděl jsem, že můj kus bude o lásce, a ta píseň je velice emocionální," vysvětluje režisér, který do projektu zaangažoval osm tanečníků, hudebníka Maura Pawlowského s dvěma dalšími muzikanty a mimořádně tvárnou jihoafrickou zpěvačku Tutu Puoane. Ti všichni vystupují naživo.

Inscenace měla premiéru vloni v červenci na divadelním festivalu v belgickém Monsu. "Bylo strašné vedro, snad čtyřicet stupňů, diváci tam seděli polonazí, působilo to jako nějaké orgie," vybavuje si Vandekeybus. Pražské představení bude podobné, vezme ale v potaz menší rozměry Divadla Archa a to, že diváci jsou zde blíže účinkujícím. V tomto ohledu Vandekeybus nemá strach − nedávno ve Florencii pracoval s ještě menším prostorem.

Wim Vandekeybus chce každým představením posouvat možnosti fyzicky náročného tance. Postupuje tak, že si vše nejprve nakreslí, a následně povzbuzuje tanečníky, aby mu svými kresbami přibližovali, co si sami představují. Když inscenace vzniká, mohou účastníci tvořit i improvizovat. Ale jakmile je hotovo, vše už musí mít pevný tvar.

Když uprostřed procesu Vande­keybus narazí na hranice možného, prý si řekne, že někdy lze většího účinku dosáhnout menšími prostředky. A proti únavě se brání tím, že střídá žánry.