Venku mrzlo, až praštělo. My jsme zrovna mastili karty. Vtom se přiřítil Žehlička. Mlaskal tlustejma pyskama a prej, že Irenu Uvarovou polili kyselinou, od hlavy až k patě. Takovou odpornou směsí, kterou vyráběj cikáni na Jaltách, prevíti, neduživí od drog, co se srocujou kolem Třetí Slobidský ulice.

Jejich patok jsem znal: nedá se pořádně smejt, zato se jím klidně daj vyzbrojit Bokassovy vojska nebo angolská armáda, závisí, vole, co koho napadne. To je ještě dál na Jih. Právě tam se to stalo: mezi Jihem a Aljaudama. Irenu polila Ola Kovaljová. Ola byla zapletená s Bíbou. A Bíba měl v tý době pod kontrolou hned tři Slobidský, jeho hoši se vyskytovali i na Sovětský a na Jaltách — což bylo takový nepřístojný místo kousek od Třetí Slobidský osídlený cikánama a Řekama. My jsme tam taky někdy chodili: buď střelit pytel s gandžou nebo si zašpásovat s nějakou čůzou. I když bylo dost velký riziko, že při tom chytíme syfla, kapavku. Válka je holt válka. Ale jinak dělali, co se jim řeklo.

Bíba je vysokej, má černý vlasy, široký ramena, modrý oči. Na takový vždycky letí spousta ženskejch. Je mu pětadvacet, a to mluví za vše. Seděli jsme teda v tý budce na mostě, pět proti pěti, zavalený transparentama, rudejma vlajkama a pytlema s trávou. Z jednoho okna, skoro přes celou stěnu, byl výhled na prospekt a lesknoucí se tramvajový koleje, který prořezávaj okolní sídliště.

Žehličkovi jsme nevěnovali pozornost, hráli jsme dál. Most se jako ztrouchnivělá tlapa klenul přes dvě ulice. Je pěkný, když se z něj nad ránem díváte na špičatý střechy s červenejma taškama, na domy schoulený v keřích divoký vinný révy. Je to tak pěkný, jako objímat holku. Nebo co komu vyhovuje, samozřejmě, záleží na představivosti. Představivost ale tady, na mostě, většinou chyběla. Zůstávala jen holá realita.

Kniha

Oles Uljanenko

Tady na Jihu

2015, Větrné mlýny, přeložila Jiřina Dvořáková, 140 stran, 219 korun

Loknul jsem si krabicovýho vína a otočil jsem se: Žehlička měl širokej, vyholenej zátylek, na ksichtě červený uhráky. Víc onanuj, vole, říkali mu. Ale jinak si na něj, na Žehličku, nikdo vcelku nic nedovolil. Žehlička teď mluvil a prskal kolem sebe a v prasklým zrcadle bylo vidět, jak se mu chvějou jeho sloní uši. Město se odsud z mostu přelejvalo jako lesklá kůže obrovský krajty, vylejzalo z inkoustový noci ve stepi, líně zapadalo do ústí řeky a pohlcovalo koleje i kolemjdoucí opozdilce. Někdo křičel, někdo mlčel. Byla noc a všem bylo všechno u prdele.

Zvednul jsem hlavu a řekl: „Končím. Kráva jedna!“

Všichni — Péca, Maran, Dub — přestali hrát a podívali se nejdřív na mě, potom na Žehličku.

„Asi ho budeme muset srovnat,“ řekl Péca. „Nechceš si jít zase hrát se svejma smrkáčema, ty děťátko?“

„Ježišmarja! Dyť je to hrůza, co se stalo s Irenou. Hrůza!“ A vyklepal jsem z krabičky cigáro. Jako vlkodlak z nějakýho přiblblýho filmu jsem se zadíval na měsíc, oko pokrytý bělmem, co se líně plazil nad městem, nad řekou, nad ústím i celým tím příšerným hemžením. Sakra… Žehlička se zašil v rohu. Dal by si cigáro a netrpělivě mě pozoruje žlutejma kočičíma očima.

„Hovno si zakouříš…“

Irena byla dcera jednoho plukovníka. Potkal jsem ji… Zrovna svítilo slunce, paprsky pronikaly do kanálů a žump ve všech dvorech, který se skrejvaj za prostěradlama městskejch ulic. I když — možná že slunce svítilo jen v mojí hlavě. Irena seděla na lavičce. Držela knížku a jedla zmrzlinu. Hubená, vysoká, zlatý vlasy zářící jak měsíc, sahající na zadek, zaoblenej a pevnej. Záda nad ním pěkně prohnutý. V tomhle ohledu všechno OK.

Nevím, co mě to popadlo. Prošel jsem kolem ní jednou, dvakrát, přitom jsem vrzal svojí koženou bundou. Na ni to asi vůbec žádnej dojem neudělalo. Tenkrát jsem nosil kalhoty v barvě dětskýho průjmu s vlastnoručně vyrobenejma nášivkama. To je už opravdu dávno — vždyť všechno, co mně přemalovalo paměť, připomíná stránky knihy mnohokrát přečtený a obroušený časem… Potřetí zvedla hlavu. Měla velký oči a krásný plný rty. Drahou rtěnku. Naklonil jsem se a zadíval se na knížku.

„Lucius Apuleius, hmmm,“ zhodnotil jsem.

Už jsem říkal: měl jsem na sobě tu somráckou koženou bundu, žlutý džíny, kozačky na vysokým podpatku, v jedný holínce zastrčenej nůž. Jiná reakce se nedala očekávat. Slunce zrovna žhnulo nad Sadovou ulicí, přesto bylo trochu chladno, od moře foukal studenej vítr.

„Pane jo. A já myslela, že santusáci nic nečtou,“ nezalekla se. Ona se bavila, a já trpěl. V tý době jsem netušil, že za ní pálil Bíba. A ona pálila za ním nebo od něj, čert ví, jak to bylo. Bíba byl neskutečnej vejtaha a jako všichni vejtahové na to nakonec musel doplatit. Jenže já jsem tenkrát stál, zíral a nevěděl, jak sbalit tuhle milostslečinku. A že to milostslečinka byla, o tom jsem neměl žádnejch pochyb. A jestli jsem si vůbec moh dovolit sbalit ji. Člověku to dojde až pozdějc: vyvalený oči, přiblblej pohled a tak dále. Jo jo. A onanie po nocích až do úmoru.

„Tak teď vidíš, že to není pravda,“ a rovnou jsem se zeptal: „Nešla bys do kina?“

„Snad ne do Námořnickýho domu?“

„Jak jsi to uhodla?“

„Zval mě tam už Bíba.“ Knížkou si podepřela bradu a zadívala se na mě. Měla rozšířený zorničky v šedejch očích, modrý pruhy žilek pod jemnou kůží. „Jenže von neví, kdo to je Apuleius, no.“ Sklonila hlavu, protáhla šíji jako zmije a buď kejvnula, nebo se zasmála.

„Tak jo. Jsme domluvený.“

„Jak si seš hned jistej!“ vyprskla smíchy.

A já jsem dodal: „Ale neříkej to klukům. Bíbovi a tak… koho ještě znáš…“

„O kině nebo o knížkách?“ Jakoby se vzpamatovala, zasmála se, dlouhejma prstama si zakryla pusu a poznamenala: „No jo… Prej že se nikoho nebojíš, aha.“ Znova protáhla šíji, rty sešpulila do svůdný píšťalky. Dostal jsem chuť ji vošoustat. Nic víc a nic míň. Jednu jí vlepit a pak vojebat každou její dírku. Jak se to tady na Jihu dělalo, úplně jednoduše.

Bylo mně jasný, že po tomhle nenastane nic. Obyčejná coura. Děravá koza, jenom gramotná. To je holt místní pravidlo a vy ho musíte dodržovat, i když jste zrovna úplně bez sebe z týhle roštěnky na dlouhejch štíhlejch nohách ve světlomodrý sukni se skládanejma okrajema, s neuvěřitelnejma, větrem rozcuchanejma vlasama. Zamrzelo mě to. Nic takovýho jsem samozřejmě nechtěl, přitom jsem se snažil ze všech sil. A vůbec nebylo jistý, jestli mně dneska večer dá. V mý makovici ani kalhotách už nebubnovalo nic jinýho.

Ale zeptal jsem se: „A nechceš se projít?“

„Tak jo.“

Na druhým konci ulice se třepetal dým rudýho prachu, po kterým se míhaly pruhy šedivejch stínů.

„Bude pršet,“ řekl jsem.

„Nic lepšího tě nenapadlo?“

A vykročili jsme jako nějaký dva školáci. Musel jsem se držet, abych jí nestrčil ruku pod sukni. Ona to moc dobře věděla. Což jsem pochopil až mnohem pozdějc, když už nic z toho dávno nebylo. Chlapům vždycky tyhle věci docházej s rychlostí, s jakou voda stejká do záchodový mísy.

Pak Irena řekla: „Na ten film bych s tebou šla. A nejen to. Ale… Udělal bys pro mě něco?“

„No, podle toho co… Pro tebe jo. Tak mluv.“

„Ale, nic zvláštního. Řeknu ti to zejtra v kině. Zatím pa!“ a ztratila se v dýmu rudýho prachu. Vítr na První Slobidský dul jak pominutej. Chtěl jsem ji vidět, jak jde, jak mizí v tunelu. Připadlo mně, že mám v žaludku roztříštěnou celou sklárnu a v šourku deset tisíc spermií, co vypadaj jako Žehlička. Zapálil jsem si a dlouho stál s pokrčenejma nohama, oči vytřeštěný na druhej konec ulice. A ulice jsou tady široký, skoro jako bulváry. A bulváry jsou podobný stokám. Z toho by se jeden zbláznil. Taková baba…

A šel jsem za Šmeličem. Vydal jsem se právě za ním. Vlastně to nebyl Šmelič, říkali mu Vasja Značenej — chlápek kolem čtyřicítky. Tak za ním jsem teď šel. Zahulit si, popít pivko a nechat si na nos věšet jeho stařecký rozumy. Prodral jsem se První Slobidkou, pak Druhou. Na Třetí, na vysušený kládě pod kdouloní seděl Šmelič a jeho parta. Šmelič byl tlustej. Všichni tlusťoši jsou v pohodě, dokud jim nenastoupíte na koule.

Seděli tam, s tvářema obroušenejma smirkem času, s roztaženejma tlustejma nohama, s břichama vystrčenejma do teplýho dne, obtáhnutejma námořnickejma tričkama a vybílenejma vojenskejma košilema, a dožívali svoje sny a dny pod tímhle sluncem. Dívali se na svět zpoza vaků, který jim visely pod očima. Dívali se s lhostejností, s jakou je vlastně třeba se na tenhle svět dívat. Ty vole…

Předtím, po cestě, u zaflusaný pivní budky jsem potkal Pécu, kterej brouzdal v marmeládovým poledni, kouzlil baletní kroky, Václav Nižinský hadr, a mával rukama jako nějakej Strauss. Vítr utich, těžce dopad na ramena, Péca zvedl hlavu, začal plácat něco o ptácích, na který si sedne a poletí na nich do prdele a tu prdel pak celou vopíchá. Člověk nemusí bejt chemik ani policajt, aby se dovtípil, co si tenhle kokot dal k snídani.

Zkrotil jsem ho, ale objevit se u Šmeliče ve společnosti takovýho nekňuby znamenalo nejen porušit etiketu a hierarchii, to znamenalo jednoduše pošramotit si pověst. Takže jsme tam teď stáli a čučeli na naše náčelníky. Oni se dívali do věčnosti a zhulený oči se jim leskly, jako by patřily vzteklejm zajícům. Zafoukal vítr. Péca to zase nějak nezvlád a začal zpívat. Jednu nacionalistickou banderovskou písničku. Sám z těch krajů pochází nebo jeho starý jsou odtamtud.

Vítr nadouval roztrhanej plakát s letopočtem 1978. Teď byl rok 1979 a Péca začal hlásit, že zjedná pořádek, jen co se dostane o něco vejš. Kam vejš, to nikdo nevěděl, ani kterej čert zrovna přikládal v tý jeho makovici. Náčelníci seděli a s vážným buddhistickým výrazem na nás hleděli jako na úplný paka. Pomalu jsem obrátil hlavu. Péca zrovna sral s vyplazeným jazykem pod budkou strejdy Tomíka, co látal boty a obchodoval s trávou a s holkama. Chcanky i hovna odporně smrděly jako vlastně celej Pécův život, kterej teď nestál ani za lístek na tramvaj. Ten si ostatně Péca nikdy nekupoval, jezdil výhradně taxíkem. Péca si totiž hrál na snoba.

Náčelníci si mezi sebou předávali dýmku. Nakonec Šmelič zakašlal a řekl: „V poho… Ať se ten klouček vykaká a ty pojď sem. Budeme mít kšeftík…“

Šel jsem k nim, zahulil si a hned jsem začal myslet na Irenu. Šmelič a jeho kámoš Kapitán se na sebe podívali. Poprvé.

„Co je, prcku? Co, Kormidelníku?“ Kapitán je mně po ramena, dáš mu přes hubu kouskem salámu, jenomže vloni se sem nasrali sezonní zloději, Gagauzové, čtyřka — říkám si — ty teda měli smůlu, tyhle Gagauzové, vole, co je to za národ, a tenhle kouř, budu se sem vracet, lidi vůbec nemaj ponětí o životě ani o lásce a tak dále, a nakonec, když mě vyvedlo z transu Pécovo prdění, Šmelič řekl: „To bude ženská. Jestli se chceš stát kapitánem, vykašli se na ženský.“ A předal mně fajfku.

„Ženská je jako gandža. Dneska je a zejtra se už zase musí shánět. To chce mít zásoby. Táhneš, prcku? To není vodka, co koupíš v nějakým krámě. Vodku seženeš na každým rohu — péro ti taky vykouří kdejaká nána z Druhý Slobidky. Ale zkus si najít trávu v zimě, ve vichřici. Energie pohybu se vytratí. Jo. Ženskou vezmi hned, nebo se na ni vykašli, jestli seš chlap.“

„Díky,“ řekl jsem a pomyslel si, co to tady ten přechytralej Šmelič plácá a proč zrovna o ženskejch.

„Teď. Víš, co potřebujeme, prcku. Potřebujeme, aby tvůj kámoš nesral pod Tomíkovým domem… A dál: potřebujem pomoc. Přijeli Moldavani. Pervomajská ulice je plná konopí. Kradou, kde se dá…“ začal důležitě a buddhisticky lhostejně Šmelič.

„Takže akce,“ vytušil jsem a předal dýmku.

„Jo, akce, prcku, bude. Potřebujem je nachytat. Ty přece nejseš blbej. Já seděl třikrát, Kapitán dvakrát. Teď je řada na vás. Je na čase, aby se z vás stali chlapi. Ne furt jen cucat mlíčko,“ řekl Šmelič.

„Fajn. Řekni kdy,“ dopadla na mě nečekaně důležitost celýho světa. Vstal jsem a rozloučil se, popad Pécu, kterej si za chůze oblíkal kalhoty, a s myšlenkama na Irenu jsem se vydal k tramvajovejm kolejím. Na taxíka.

„Ať jdou ty písklata někam…“ slyšel jsem za zádama Kapitánův hlas. „Prohejřej to všechno na tágo! A na Lenku jsi už zapomněl, co? Přiznej se! Jakpak se má Lenka?!“

„Drž hubu, vole,“ okřikl ho Šmelič. „Nech je bejt.“

V taxíku mě okamžitě ovanul silnej odér kolínský. Do nozder mi začaly pronikat sny. Představoval jsem si ji, i když to možná bylo ve skutečnosti, jak se pomalu prochází po zlatý pláži, drží čínskej slunečník s namalovanejma okounama a za sebou táhne malýho bišonka; pak leží na lehátku, jednu nohu ohnutou, na sobě bikiny, takový, jako jsou na balíčku za pětadvacet rublů, kterej se jmenuje Francouzská pláž… A najednou jsem se zarazil. Jak řítící se bejk, jak debil, co se snaží strčit hlavu do záchoda a napít se vody. A jaký má Irena prsa?

Okamžitě se mně postavil. Postavil se tak, až jsem vykřiknul a řidič sjel z cesty. Do představ se mně vklínil šerosvit stromů, ulice s rudým prachem na konci. Růžoví amorci a celá tahle verbež poletovali spolu s černejma vypasenejma aljaudskejma mouchama po vysokým porcelánovým nebi. Pak mně došlo: Lenka. Na ni jsem úplně zapomněl. Vole, ta jedna vyzáblá potvůrka s vystrčeným zadečkem, šedejma očima, dlouhejma prstama a šťavnatou pusou, co vám mám vykládat, to ona mě teď očarovala. Protože já jsem byl přece jen jinej. Jinej než Péca, Žehlička, Dub, Maran… Zkrátka, o nich trochu pozdějc. A všechno, co prožíváme a zanecháváme v minulosti. Jen sny jak aureola slávy nebo prokletí. Asi tak nějak…