Ve voze se mnou jede Daniel Landa v kostýmu kouzelníka Žita, tedy v kožené motorkářské bundě s runou přes celá záda. "Chci jít až k té bílé značce, kde popravoval Tálibán," opakuje Landa vzrušeně, z jeho vyholené hlavy a tváře s poněkud dračím výrazem sálá energie. V ruce drží cédéčko se svou poslední skladbou − Árijskou hymnou, kterou se chystá zazpívat pěti stům afghánským sportovcům, kteří se mají na místě shromáždit.

Žitova akce Nepopsaný list začíná.

U brány stadionu oba vozy zastavuje ozbrojená vojenská hlídka a odmítá nás pustit dál. Z předních sedadel aut vylezla naše ochranka se samopaly a začala s muži vyjednávat, marně. Z druhého vozu vystupuje Nadri a předává jednomu z hlídkujících mobil − na druhém konci je člověk z národní bezpečnosti. Vyřešeno, na jeho rozkaz nám vojáci uvolnili cestu, ukazuje se ale jiný problém − mechanismus brány je tak zarezlý, že ji nedokážou otevřít. Vojenský vůz nás doprovází ke vjezdu o 200 metrů dál.

V zázemí stadionu vystupujeme z aut, obklopuje nás dalších asi pět vojáků se samopaly. Náš řidič nese balík bílých kancelářských papírů. Přichází několik činovníků Afghánského olympijského výboru v ucouraných modrých teplákách s nápisem adidas.

Landa jim předává balík papírů a prostřednictvím tlumočníka instruuje: ať rozdají každému na stadionu jeden bílý list s pokynem, že jakmile začne znít Árijská hymna, ať ho zvednou nad hlavu. Mají ho zvednout nad hlavu jako symbol nového začátku, tady na stadionu, na kterém před 15 lety popravoval Tálibán své odpůrce pověšením na fotbalových brankách, které teď vidím před sebou.