Svět je záhada pro celu číslo 273
H. Bustos Domecq (J. L. Borges a A. B. Casares): Šest problémů pro dona Isidra Parodiho
2015, Argo, přeložil Vladimír Medek, 200 stran, 259 korun
"Detektivové" Nero Wolfe s Mycroftem Holmesem byli geniálně obézní na to, aby vyšetřovali přímo v plenéru, a dona Isidra zase limituje fenomén zamčené cely. Šéf argentinské postmoderny Jorge Luis Borges se pod pseudonymem Bustos Domecq, vytvořeným v tandemu s krajanem Casaresem, vysmívá instituci Velkého detektiva postavou holiče, jenž luští vraždy v cele 273 buenosaireské věznice, neboť mu kdysi přišili neobjasněný mordík. Leč proč slevovat na apartnosti? Don Isidro tudíž nevzrušeně upíjí maté, naslouchá klientům − rétoricky rozbředlým hejskům, na nichž autor dokumentuje víru, že svět je jedna obří knihovna − a poté vynese ortel stejně stručně jako kriminální ústředna Leoše Jirsáka. A jelikož je tento svazek Borgesových parodií hezčí a dostupnější než brožované první vydání z roku 1968, přišli antikváři o raritu, kterou nabízeli za víc než malé množství stovek.
Vražda potřebuje drsňáka na volné noze
Robert Galbraith: Hedvábník
2015, Plus, přeložil Ladislav Šenkyřík, čte Petr Oliva, 1153 minut, 369 korun
V podání loňského držitele Ceny za celoživotní dabingové mistrovství Petra Olivy má druhý případ soukromého očka Cormorana Strika z pera J. K. Rowlingové, která knihu napsala pod pseudonymem Robert Galbraith, také audioverzi. Ta slyšitelně převádí poetiku drsné školy na brusný papír nevybíravé současnosti. Přesto veteránovi z Afghánistánu stačí zavrtět protézou a ženy mu padají ke zbylé noze jako blondýny na práh Phila Marlowa. Strike vyšetřuje, proč pisálek nactiutrhačného blábolu skončil právě tak bídně, jak předpověděl ve svém opusu. Krvavý román z vydavatelské branže, plné mizerně placených pěšáků slova s přifouknutným egem, objeví cosi na způsob Ameriky: lidé kolem knih tvoří panoptikum až pitvorně směšné. To ale víme už od roku 1933, kdy mezi ně umění vraždy zavlekla spisovatelka Dorothy Sayersová.
Čím dál víc smrti vstříc v Evropě bez hranic
Minna Lindgrenová: Babičky I. − Mrtvý kuchař
2015, XYZ, přeložil Vladimír Piskoř, 304 stran, 299 korun
Helsinskou variaci na rejdy "stoletých staříků", zahánějících nudu před dojezdem na konečnou, zasadila jmenovkyně nejznámější skandinávské spisovatelky do domu s pečovatelskou službou a kasárenskými móresy. Finsko už dávno není zemí idylických hodnot, čemuž hrdinky z kategorie 90+ právem nerozumějí, protože sociální péče je s přílivem asijského personálu nefunkční, úředně grotesknější a svou zakyslostí připomíná Velkou sestru přesvědčenou o tom, že nejlepší stařenka je prachatá mrtvá bába. Kdyby se vzpouzela, šup s ní do pavilonu alzheimerovců! Přesto tato černohumorná sonda není detektivkou à la slečna Marplová, jak se tvrdí na přebalu knihy. Dámy sice padoucha praští nanejvýš dávkovačem léků nebo mu přišlápnou nohu chodítkem, nicméně jejich nápaditě přeložená pátrací akce vypoví i ve volném tempu hodně o tom, kam míří stárnoucí Evropa, co vůbec není pro starý.
