Akram Ajlisli: Kamenné sny

Stav pacienta, kterého právě přivezli na traumatologické oddělení jedné z největších nemocnic v Baku, byl velmi vážný.

Pacienta ležícího v bezvědomí na nemocničním lehátku vezli středem potemnělé chodby, která se táhla přes celé poschodí nemocnice, na operační sál umístěný v druhém křídle budovy. Vezli ho dvě ženy v bílých pláštích a stejně tak ustrojení dva muži. Vedle lehátka šel i samotný chirurg, vyhublý, šedovlasý muž střední postavy, který mezi svými kolegy vynikal svou zdrženlivostí, velitelskou strohostí ve tváři a mimořádnou čistotou pláště.

Pokud bylo na celé této situaci, jinak zcela běžné pro nemocniční prostředí, něco příznačného, něco, co se zdálo nemístné, byla to tragikomičnost ve vzezření a jednání muže, který pacienta na kliniku přivezl. Tento malý neposedný muž ve věku mezi pětapadesáti a šedesáti lety s drobným obličejíčkem, který nikterak nekorespondoval s jeho ohromným kulatým břichem, pobíhal kolem lékaře a neustále dokola opakoval:

„Doktore, doktore můj zlatý… zabili ho. Takového člověka uprostřed bílého dne zmlátili, zničili. To ti jerázové, doktore, jerevanští Ázerbájdžánci, ti to byli. Pět šest chlapů, jerázů. Tihle grázlové si vůbec neváží lidí, můj drahý doktore. Necení si ani herců, ani básníků, ani spisovatelů. Stačí o někom říct, že je Armén, a je po něm. Okamžitě ho skopnou na zem a zadupou jak divá zvěř. Roztrhají ho na kusy, a jen se opovaž k nim přiblížit… Říkám jim: nebijte ho, ten člověk, povídám, není Armén, je náš, syn našeho lidu, hrdost a svědomí národa. Ale copak mě někdo poslouchá? Ani mě nenechali říct, kdo jsem. Dostal jsem takový kopanec do boku, že jsem div na místě neumřel. Přímo sem, doktore, do pravého boku. Doteď mě to tam strašně bolí…“

Doktor příliš dobře nerozuměl, co muž, který pacienta přivezl, povídá. A možná tomu ani nechtěl rozumět. Možná ani neslyšel, co ustavičně drmolil tenhle úzkostlivý, směšný muž, jenž měl k hnědé kostkované košili uvázanou žlutou kravatu. Leč pozorný člověk by si mohl všimnout, že se lékař čas od času tiše pousmál pod vousy. Nikoliv proto, že s každým slovem, s každým gestem muže, který přivezl pacienta, vznikala komická situace. Ale spíš proto, že světlovlasý muž, jenž ležel na lehátku, byl vyhublý a zjevně velmi vysoký. A dost možná, že protichůdnost ve vzezření těch dvou doktorovi připomínala nejsmutnější stránky příběhu Dona Quijota a Sancho Panzy.

Když došli ke dveřím operačního sálu, jeden z mužů v bílém plášti zatarasil směšnému člověku se žlutou kravatou cestu.

„Nechte ho,“ řekl lékař, „zdá se, že mu něco leží na srdci. Jen ať se vypovídá.“

Sál, který byl o poznání menší než chodba, se přesto jevil jako prostorná místnost s vysokým stropem a obrovskými okny. Operační stůl, stojící uprostřed, připomínal lehátko zakryté prostěradlem, na němž ležel pacient. Dva muži, kteří lehátko se zraněným přivezli, pacienta zvedli, položili ho na stůl, pohledem požádali doktora o svolení a beze slova odešli ze sálu.

„Peroxid!“ řekl nahlas chirurg zdravotním sestrám, když si ohrnoval rukávy pláště. „Doneste peroxid a očistěte mu obličej.“ Při pohledu na zakrváceného pacienta zamumlal nějakou nadávku a jeho souputníka se zeptal: „Kdo mu to udělal?“

„Vždyť jsem vám, doktore, říkal, že jerázové. Ti zpropadení běženci z Arménie. Jako by nestačilo, že mu rozbili celý obličej. Pak ho ještě povalili na zem a jako divoká zvířata ho začali tlouct do břicha. Ještě štěstí, že jsem přiběhl. Vyrazil jsem ráno do města projít se na čerstvém vzduchu. Odcházím z toho proklatého místa zvaného Parapet a vidím, jak u fontány pět nebo šest kníratých ničemů mlátí člověka. A lidé stojí okolo a mlčky přihlížejí…“ Vtom se najednou zajíkl. Jeho rty se stále pohybovaly, ale jak se zdálo, slova mu vázla v hrdle.

„Peroxid došel, doktore,“ co možná nejtišeji řekla omluvným hlasem jedna ze sester. (Jedna z nich byla starší, druhá úplně mladinká.)

„Líh snad ještě je,“ řekl beznadějně doktor.

„Ne, není, doktore. Všechno, co jsme měli, se spotřebovalo včera.“

„Dobře, tak ho omyjte vodou. S hypermanganem opatrně.“ Doktor si umyl ruce mýdlem u umyvadla v rohu místnosti a potom přistoupil k operačnímu stolu.

„Všechno z něj sundejte. Nechte mu jen trenýrky.“

Pacient, jehož obličej, nos, podbradek, límec oranžové vlněné košile a šosy světle modrého saka byly celé potřísněné jasně červenou krví, ležel na stole tak klidně, jako by na náměstí, zvaném Parapet, nemlátili jeho, ale jeho nejzavilejšího nepřítele. Tvrdě spal, ačkoli se z jeho hrudi často draly chraplavé steny. Nejenže spal, ale vypadalo to, že se mu i zdají sny, přičemž mu tyto sny dle všeho přinášely velké potěšení.

Zatímco ženy omývaly z pacientova obličeje zaschlou krev, doktor mu měřil tep. Když sestry pacienta svlékly, začal ho lékař důkladně prohlížet a mluvit tak, jako by sám sobě podával zprávu nebo někomu diktoval:

„Tržná rána na spodním rtu na dva stehy. Čelisti bez zjevných fraktur. Dva vykloubené klouby na levé horní končetině: v oblasti lokte a zápěstí. Vykloubené dva prsty na pravé ruce: palec a prostředníček. Silně pohmožděné svaly na levé dolní končetině. Fraktura pravé čéšky. Záda, hrudník a páteř bez zjevných anomálií. Žádné fraktury na lebce nejsou patrné.“ Doktor umlkl a znovu rozčileně zaklel. „Otřes mozku!“ řekl kdoví proč hlasitě a rusky, potom vytáhl z kapsy kalhot kapesník, pomalu si utřel pot z čela a znovu rusky dodal: „Zbili ho bestiálně!“

Po každém slově proneseném lékařem se ve tváři muže, který přivezl pacienta, zračily všechny jeho prožitky, všechen jeho bol a utrpení. Stěží se bránil slzám. Jakmile doktor dokončil vyšetření pacienta, přestal se muž ovládat. Usedavě se rozplakal jako ukřivděné dítě.

Jedné z žen stojících v bílých pláštích u operačního stolu (té, co byla mladší) vyhrkly slzy. Postarší sestřička byla také rozrušená a bolestně zavrtěla hlavou. I doktorovi bylo toho muže velmi líto. Začal ho uklidňovat:

„Ale no tak, neplačte… Není to tak zlé. Za dva týdny bude váš přítel jako rybička, já vám ho vykurýruju.“

Doktor sklopil hlavu a zamyslel se, pak znovu hlavu zvedl a s určitou opatrností se zeptal:

„Ty tedy říkáš, že je Armén?“

Náš komický hrdina překvapeně vyvalil oči.

„Copak vy ho neznáte? Vy neznáte Sadaje Sadyglyho? Pýchu ázerbájdžánského divadla! Herce číslo jedna! Vy skutečně neznáte našeho velikého mistra? Ani v televizi jste ho neviděl? Dokonce i mě jste musel nejednou vidět v televizi, doktore. Možná jste si mě jen nezapamatoval… Nüvariš Karabachly — známý představitel komických rolí. To, že neznáte mě, budiž. Nemám vám to za zlé. Ale není člověka, který by neznal Sadaje Sadyglyho. Vždyť nikdo na světě neztvárnil Hamleta, Ajdyna, Kefliho Iskendera tak jako on.“

„Já vás poznala hned,“ s neskrývanou hrdostí řekla mladá zdravotní sestra.

„Vás oba jsem často vídala v televizi,“ kdoví proč s jistou koketerií pronesla její starší kolegyně. „A doktor Farzání je v tom nevinně. Víc jak třicet let žil v Moskvě a nejsou to ani tři roky, co se vrátil do Baku.“

Když herec pochopil, proč ani jeho, ani Sadaje Sadyglyho doktor nepoznal, rázem se uklidnil. A to, že sestry, které je poznaly hned, na sobě nedaly nic znát, přičetl Nüvariš Karabachly na vrub jejich strachu, že by se to doktorovi nemuselo líbit.

Nüvarišovi Karabachlymu došlo, že nic z toho, co vyprávěl, doktor nevnímal. Buď byl příliš zamyšlený, nebo on, Nüvariš Karabachly, samým rozrušením nedokázal najít ta správná slova. Proto se pokusil co nejvíc soustředěně, ještě jednodušeji a primitivněji převyprávět všechno, co se odehrálo na Parapetu.

„Celé se to seběhlo následovně. Procházel jsem se dnes po městě. Kolik bylo hodin, vám přesně neřeknu, možná deset, možná jedenáct. Na Parapetu je takové místo s fontánou, nejspíš už jste tam někdy byl. A právě odtamtud se ozval strašlivý křik. Někdo tam doslova vyl. Ukázalo se, že to byl starý Armén. Šel koupit chleba a vtom se dostal do rukou těch jerázů. Přímo v domácím… A v pantoflích. Než jsem dorazil na místo, nebožák už byl mrtvý a hozený do fontány. Ale oči měl pořád otevřené, doktore, a díval se přímo na mě. Osobně jsem neviděl, jak ho zabili. Ti, co tam byli dřív, vyprávěli, že Arména nejdřív hodili do fontány, přímo do ledové vody. Jenže on, starý člověk, nesměl ve studené vodě zůstávat. Snažil se vylézt. Ale ti chlapi stáli u kraje fontány a kopali do něj, dokud ho neukopali k smrti. A Sadaji Sadyglymu, Bůh mu pomáhej, se věčně lepí smůla na paty. Proč by se jinak právě on ocitl přesně v tu chvíli na tom proklatém místě? Nevydržel to, to je celé! Je to přece umělec, humánní člověk. Jeho srdce to nevydrželo. Vrhl se na pomoc. Jak by tihle jerázové mohli vědět, kdo to je, co je zač? Vždyť jsou to přistěhovalci, nejsou místní. Proto ho považovali za Arména a pustili se do něj jako divá zvěř. Kdybych přišel jen o minutu později, dopadl by stejně jako starý Armén. Ale Bůh se nad ním smiloval, zůstal naživu. Na kolenou vás prosím, doktore, zachraňte ho. Život tohoto velikého muže je nyní ve vašich rukách.“ Těmito patetickým slovy ukončil herec svou řeč.

Lékař chtěl co nejdříve zahájit operaci. Ale zdálo se, že k tomu něco chybí. Navíc bylo vidět, že hercovo vyprávění jím otřáslo. Neviděl nic divného na tom, že onen Hamlet–Othello–Kefli–Iskender, který před ním leží v bezvědomí na stole, se vrhl zachraňovat starého Arména. Podle doktora by to samé udělal každý, kdo se považuje za člověka. Avšak obyvatelé tohoto města, jako by se spolčili, snažili se vyhýbat tomu, čemu se říká lidskost. Zdálo se, že je pro ně dokonce nevýhodné uchovávat si lidskou tvář.

Ani ne před deseti až patnácti dny přímo na tom samém místě, na tomto operačním sále, prováděl velmi složitou operaci arménské dívce, které bylo čtrnáct nebo patnáct let a bůhví jakým zázrakem se dostala sem do nemocnice.

V metru, kde je vždy plno lidí, se na ni vrhlo několik Ázerbájdžánek a začaly ji lynčovat. A několik dní předtím nějaký zdegenerovaný básník vtrhl do nemocnice, zbil a vyhnal z ordinace lékaře, který sloužil 40 let na kardiologii, a to jen proto, že dotyčný měl tu smůlu a narodil se jako Armén. Po tomto incidentu v nemocnici nezůstal jediný Armén, jak mezi lékaři, tak i pomocným personálem. Někteří se schovávali doma, jiní navždy odjeli z Baku.

„Teď je mi to jasné, Nümajiši müallim. Jak říkají Peršané, ‚mesele malum est‘,“ řekl doktor veselým hlasem, který nijak neladil s jeho neskrývaně špatnou náladou, a rovnal přitom chirurgické nástroje.

Nüvariš Karabachly se neurazil, když doktor zkomolil jeho jméno (člověk, který strávil více jak třicet let v Moskvě, na to měl plné právo), ale neopomenul mu ho připomenout:

„Ale kdo je to nějaký Nüvariš Karabachly, doktore?“ pronesl. „Jen obyčejný herec. Stovka Nüvarišů nesahá jednomu Sadaji Sadyglymu ani po kotníky. Kéž by místo něj ti bídáci zbili mě.“

„On je taky z Karabachu?“ zeptal se doktor, přičemž už poněkolikáté měřil pacientovi tep.

„Kdepak, doktore. Ani já nejsem odtamtud. Pocházím z Kürdamiru. Karabachly je jen pseudonym. A Sadaj Sadygly se narodil v Nachičevanu, tam v Ordubadském okrese je takové místo, vesnice Ajlis. Je to starobylá vesnice, i když osobně jsem tam, doktore, nikdy nebyl. Kdysi tam prý žilo hodně Arménů. Sedm nebo osm jejich kostelů tam snad stojí doteď. Podle všeho byli ti Arméni moc šikovní, dobří lidé. A Sadaj Sadygly je ten typ člověka, který i kdyby se svět obrátil vzhůru nohama, nikdy nebude tvrdit, že bílá je černá. Kolikrát už doplatil na svoji prořízlou pusu, a stejně se nepoučil. Za pár měsíců oslaví padesátku, ale ve skrytu pořád zůstává desetiletým klukem. Co na srdci, to na jazyku. Nic si nemůže alespoň občas nechat pro sebe, dokonce ani v tak nebezpečné době jako dnes. Říkává: nikoli Arméni, to my jsme ti špatní. Nebojí se. Povídá to všude — i u nás v divadle i v čajovnách.“

Doktor Farzání doširoka otevřel oči a tentokrát se podíval do tváře pacienta s jakýmsi zvláštním zájmem. Jako by ho viděl poprvé. Ženy, které doteď mlčely jako hrob, si začaly živě o něčem špitat. Farzání vzal rozhodně Nüvariše Karabachlyho pod paží a cestou ke dveřím mu povídá:

„Tak, mladý muži, tady už nejsi nic platný. Posaď se na chodbě, odpočiň si. Anebo jestli chceš, běž domů, dej si štamprle, jak se sluší a patří, a běž si lehnout. Pak přijdeš, když se ti bude chtít. To ti není, kamaráde, žádné slepé střevo, tady je zapotřebí generální údržba, tři až čtyři hodinky to potrvá. Neměj strach. Tvůj přítel bude žít. Udělám z něho takového Othella, až z toho Desdemona samou radostí padne naznak.“

S těmito slovy vyprovodil doktor herce na chodbu a zavřel za ním dveře.