Kdo je osmička?" ptá se paní učitelka. "Já," říká Kuba. "Dominiko, ty jsi dvanáctka, kam se zařadíš, před, nebo za Kubu?" ptá se učitelka. "Za Kubu," odpovídá Dominika.

Děti sestavují řadu čísel od nejmenší po největší a říkají si, kolik čísel mají odečíst. Ve třídě jich je dohromady pět, třeťáci a čtvrťáci, z toho jedna dívka s kombinovaným postižením, která potřebuje větší asistenci. "Přešla k nám z jiné praktické školy. Nechtěli ji v družině, protože ji tam nezvládali. U nás do družiny chodí," popisuje Dana Čapková, ředitelka Základní školy praktické Karla Herforta.

Do praktických škol chodí děti s lehkým mentálním postižením. Jsou na ně kladeny mnohem nižší nároky. V první třídě umí třeba jen některá písmena, počítat do pěti. V běžné základní škole se prvňáci naučí celou abecedu a počítat do dvaceti.

Děti se ještě chvíli přeskupují v zadní části třídy na koberci, pak jdou k tabuli, kde je pro ně připravená spojovačka. Zatímco Hana s kombinovaným postižením přečte z čísla 18 jedničku a osmičku a z dvacítky dvojku a nulu, David, který patří do čtvrté třídy, pozná, že jsou to násobky dvou a s pomocí paní učitelky odříká zbytek násobilky. "Přišel k nám, protože ve škole, kde byl předtím, měl záchvaty, které oni nezvládali. Volali k němu sanitku. Nám se je zatím podařilo zvládnout," popisuje Čapková.

Praktických škol je v Česku oficiálně 14. Žáků, kteří se vzdělávají podle programu pro děti s lehkým mentálním postižením, je přes deset tisíc. Zmíněný program ale ministerstvo školství od září příštího roku zruší. Cílem je, aby děti nebyly diskriminovány nízkými nároky, dostaly šanci vzdělávat se v běžných základních školách a rozvinout svůj potenciál.

Schválená novela školského zákona by jim k tomu měla poskytnout dostatečnou pomoc, například asistenta pedagoga, na kterého dnes často nejsou peníze.

Podle čeho přesně mají děti od září vzdělávat, ale školy zatím nevědí. "Instrukce dokončujeme. Děti se budou vzdělávat podle plánů běžných základních škol, ale s menšími nároky na dosažené znalosti. Když budou vzdělávány společně, tak se mohou zlepšovat a dosáhnout výš, než kdyby zůstaly v praktické škole, kde na ně takové nároky kladené nejsou," popisuje své záměry ministryně školství Kateřina Valachová.

Vzdělávání romů

◼ Před deseti lety vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek, kterým potvrdil, že v České republice dochází k případům, kdy jsou děti kvůli svému původu posílány do škol pro děti s lehkým mentálním postižením, ačkoliv žádné postižení nemají. Od té doby platí pravidlo, že pokud intelekt dítěte neklesne pod 70 bodů, nesmí být do praktické školy zařazeno.

◼ Na jedné straně se řeší péče o skutečně postižené děti a na druhé o ty, které doma pro vzdělávání nemají dobré zázemí. Tyto dva problémy se slučují do jednoho, což podle mnohých oběma skupinám ve výsledku ubližuje a brzdí to větší rozšíření společného vzdělávání.

Školy se bojí, že nové učební plány pro žáky s lehkým mentálním postižením nestihnou vytvořit. "Já to chápu tak, že místo této bichle, kterou jsme vytvářeli několik let, zase vytvoříme něco nového, tentokrát tomu budeme říkat individuální plán," ukazuje ředitelka Čapková na tlustou složku se vzdělávacím programem pro děti s lehkým mentálním postižením.

Vzápětí podává tenkou zelenou knížku se vzdělávacím programem pro zvláštní školy. Tam se děti s lehkým mentálním postižením a speciálními vzdělávacími potřebami učily dříve. Slovo zvláštní ale bylo pro mnohé příliš hanlivé, tak se školy před deseti lety přejmenovaly na praktické. "Název už jsme měnili také párkrát," konstatuje Čapková. Praxi má 37 let.

O úloze praktických škol se diskutuje několik let. Tlak na jejich zrušení zesílil poté, co u štrasburského soudu uspěla skupina Romů se žalobou, že zařazováním do praktických škol je český stát poškodil.

Situace se zlepšila, ale otázka, zda bychom se bez praktických škol dokázali obejít, je pořád živá. Čas od času vznikne poplašná zpráva, že by se měly zrušit, ale ministerstvo rychle vysvětlí, že nic takového neplánuje. Rodiče dětí, které v nich uspěly, si to nepřejí. Před pár týdny se do stejné situace dostala i ministryně Valachová.

Ministerstvo se už pár let více či méně úspěšně snaží, aby se všechny děti, u kterých to jen trochu jde, vzdělávaly v běžných školách. "Škola děti vzdělává i v sociálních kompetencích, v tom, jak být úspěšný v životě. A tam se nepotkáváme jen se stejnými lidmi, jako jsme my. Chceme, aby se společně učily, když pak budou společně pracovat," míní Valachová.

Takzvané inkluzi má pomoct právě nový zákon. Od září základní školy nebudou oficiálně smět odmítat děti se speciálními vzdělávacími potřebami kvůli tomu, že k jejich vzdělávání nemají vhodné zázemí nebo pomůcky, což se dnes děje. Na druhé straně většina škol už nějaké žáky se speciálními potřebami vzdělává.

Musíme si pomáhat

"Tři plus dva" křičí paní učitelka v první třídě na Základní škole Grafická na pražském Smíchově a děti ukazují na kartičce výsledek. "Zdeněk tady nebyl, Pepo můžeš si k němu sednout a pomoct mu?" říká učitelka, když vidí, že jeden ze žáků nereaguje. A Pepa mu začíná vysvětlovat.

Ve třídě je 14 žáků, několik jich chybí. Tempo hodiny odsýpá, paní učitelce pomáhá asistentka. Ve druhé třídě děti rozebírají svátek zesnulých, Dušičky. "Děti, na koho vzpomínáme 2. listopadu?" Žáci dají postupně dohromady, jak si připomínají památku zesnulých, a plynule přejdou k výuce druhů vět. Mezi nimi je i jeden s těžším postižením, má polohovací vozík. S pomocí asistentky zvládá reagovat na úkoly pro třídu. "Kéž by svítilo sluníčko," uvádí příklad věty přací.

HNDomácí na Twitteru

Domácí rubriku Hospodářských novin  najdete také na Twitteru.

Základní škola Grafická se dává za vzor jako jedna z těch, které umí vzdělávat společně děti s různými speciálními potřebami. "Základ je mít učitele, kteří tak pestrou třídu vzdělávat chtějí. Není to jednoduché, nedávno jedna paní učitelka odešla, protože to nezvládala," popisuje ředitelka školy Radmila Jedličková. Zároveň přiznává, že pokud se škola otevře i problémovým dětem, které jinde odmítají, rychle se to rozkřikne. "Už jsem musela jedno dítě do první třídy odmítnout. I tak jich mám zapsaných 24," popisuje.

Strach, že inkluze povede naopak k větší selektivnosti školství, má Učitelské profesní sdružení. "Ekonomicky a sociálně zdatnější část populace bude z veřejných škol, ve kterých zůstanou ti chudší a handicapovaní, odcházet do zařízení skutečně či domněle elitářských," obává se předseda sdružení Zdeněk Sotolář.

"Ano, může se to stát, nebudu tvrdit, že ne," přiznává Valachová. Ředitelka školy Grafická je ale optimistka. "Pokud se otevře více škol, děti by se měly více rozprostřít," říká. Zatím podobně jako ostatní školy, které se snaží o inkluzi už dnes, řeší nedostatek kvalitních asistentů pedagoga, kteří jsou pro začlenění dítěte se speciálními potřebami téměř nezbytní. Chybí hlavně ti s odbornými znalostmi. "Sehnat asistenta pro autistu je problém," říká Jedličková. Právě děti s touto komplikovanou poruchou ale potřebují speciální zacházení.

"Je tu jen málo lidí, kteří umí pracovat s postiženými dětmi. Asistent, který není odborník, speciální pedagog, jim neumí skutečně pomoct," domnívá se Jana Bradley, která je vystudovaná speciální pedagožka. Práci s postiženými dětmi se věnovala v Americe, kde několik let žila, a v posledním roce pracovala jako asistentka autistického hocha v Česku.

Ve Spojených státech podle ní inkluze funguje dobře. A to hlavně díky zázemí. "V jedné škole tam byli čtyři speciální pedagogové, jeden odborník na vývojové poruchy učení, dva asistenti pomáhající žákům s pochopením učiva, čtyři osobní asistenti, výchovný poradce, zdravotní sestry, logoped. Tady jsme teprve v plenkách," míní Bradley, která o práci asistentů a integraci dětí se speciálními potřebami chystá knihu.

Dobré a špatné příklady

Velký rozdíl mezi Amerikou a Českem je také v tom, že tam si skutečnou inkluzi v podstatě zařídili rodiče, kdežto v Česku je to velmi výbušné téma. Velká část společnosti odmítá myšlenku, že je pro všechny děti lepší, když se učí v jedné třídě. A to v čele s českým prezidentem Milošem Zemanem. Ten na jaře prohlásil, že rychlost kolony je určená rychlostí nejpomalejšího vozidla. Několik výzkumů však už potvrdilo, že děti se speciálními potřebami výsledky zbytku třídy nekazí. Naposledy šetření projektu Kalibro ve třetích třídách. Ve školách, kde se výsledky oproti testům před pěti lety zlepšily, zároveň přibylo znevýhodněných dětí.

Vedle zmíněných dobrých příkladů praktických škol i začleňování problémových dětí mezi ostatní žáky ale existují i ty špatné. Autorka článku byla i v jedné praktické škole, která nefungovala zrovna jako vzor péče o děti. Prvňáci v ní byli ve stejné třídě jako čtvrťáci. Náplní jejich hodiny bylo mechanicky obkreslovat písmena, učitel se věnoval čtvrťákům. Navštívila i běžnou základní školu, kde se inkluze změnila v chaos. Jednu ze tříd tvořili jen děti cizinců, děti ze znevýhodněného prostředí, většinou romské, či s vývojovou vadou.

"Ze zkušenosti vím, že hodně záleží na třídním učiteli, jak si se znevýhodněným dítětem poradí. Jsou i případy, kdy ani po několika konzultacích práce s ním pořád neprobíhá tak, jak by měla," uvádí vedoucí Speciálně pedagogického centra při škole Aloyse Klara Petra Mikešová.

Začleňování postižených dětí do běžných tříd speciální pedagogové neodmítají. Jen se snaží upozornit na to, že není pro každého. A že hodně záleží i na spolupráci rodiny. "Měli jsme v péči dívku, které bylo diagnostikováno lehké mentální postižení. S ostatními dětmi v kolektivu ale neměla problém, rodina s ní pracovala. Doporučili jsme integraci v běžné základní škole − a byla úspěšná. Na druhé straně jsme řešili případ hocha, jehož intelektové schopnosti byly vyšší, ale v rodině to vůbec nefungovalo, ve škole neměl kamarády, nešlo mu učení, nechtěl do ní chodit. Po pár měsících ve škole praktické se zase začal do školy těšit," říká s tím, že je potřeba k dítěti přistupovat individuálně.