Když jsem před šestnácti lety nastupoval do Deloittu, pozoroval jsem průbojnost svých mladších kolegů s respektem a, proč to nepřiznat, s jistou obavou: tihle mladí jsou tak draví, ambiciózní a pracovití, že naši generaci (jako ročník 1965 představuji přelom generace baby boomers a generace X) velmi brzo převálcují. Jenže poměrně záhy dostal tento pocit trhliny. Nově nastoupivší hovořili již krátce po dvacítce o rovnováze mezi prací a životem. No, dámy a pánové, na to máte ještě nějakou tu desítku let čas, říkal jsem často nejen sobě, ale i jim.