Dne 27. března 1888 četnická hlídka ve Starých Stawech, malé osadě v západní Haliči, dopadne čtyři slovenské muže. Staré Stawy se nacházejí nedaleko Osvětimi, několik kilometrů od pruské hranice. Slováci jdou pěšky. Nejdříve na všechny položené otázky mlčí a dělají, jako by polsky nerozuměli ani slovo. Jen krčí rameny a vrtí hlavami. Teprve až jeden z četníků nejmladšímu z nich, vlastně ještě dítěti, uštědří pár štulců, kápnou božskou. Říkají, že pocházejí z Uher, ze spišské vísky Brutovce, a chtějí se vystěhovat do Ameriky. Protože kromě tohoto chabého vysvětlení mohou dohromady předložit jen pár zlatých, jsou eskortováni do Starých Stawů a tam předáni starostovi obce.

Ten jim pak měl vydat postrkový list a nechat je dopravit zpátky do místa bydliště. Než ale úřady mohly začít jednat a postarat se o odvoz chudých „hnanců“, jak se těmto nešťastníkům úřední hantýrkou říká, vezmou Mathias Komara (30), Pál Popovic (18), Jan Virosztek (16) a Jakob Komara (14) do zaječích. Okamžitě je zahájeno pátrání, které však není úspěšné. Zadržení a následný útěk čtyř mladých Slováků vyvolá horečné aktivity a obsáhlou korespondenci mezi haličskými a uherskými úřady. Jako by nešlo o obyčejné vystěhovalce, ale o nebezpečné zločince, kteří bezpodmínečně musí za mříže.

Starosta obce Staré Stawy událost nejdříve nahlásí nadřízenému správnímu orgánu, kterým je okresní hejtmanství v Białe. Slováci po sobě nezanechali vůbec nic, až na tři zlaté, které četník sebral nejstaršímu z této čtveřice, ostatní byli bez peněz. Žádná zavazadla u sebe neměli, jen dřevěný kufr zamčený visacím zámkem a pár ranců. S těmi i utekli. O tom ale v hlášení starosty nic nenajdeme, nejspíš se obával, aby nebyl nařčen z nedbalosti. Přinejmenším jim měl zavazadla odebrat a uschovat.

Kniha

Martin Pollack

Americký císař

2015, Větrné mlýny, přeložila Tereza Semotamová, 384 stran, 249 korun

O měsíc později se okresní hejtman z Białe písemně obrací na ctihodný stoličný soud města Levoča s dotazem, zda tato čtyři nezvěstná individua již dorazila do svého rodiště. V tomto úředním psaní je použito oficiální uherské jméno vísky, Brutócz. Mimoto uherské úřady žádá, aby osvětlily, kdo Mathiasovi Komarovi a jeho doprovodu pomohl dostat se z Brutócze až k pruské hranici. Nezkušení vesničané by totiž sotva dorazili tak daleko.

Haličské úřady z napomáhání podezírají zástupce hamburské emigrační agentury v Osvětimi, jistého Simona Herze. Slováky k vystěhování nejspíš nalákal proto, aby jim prodal jízdenky na loď do Ameriky. Možná, že Herz čtveřici mladíků při útěku ze Starých Stawů někde potkal a pod rouškou tmy jim pomohl dostat se až do Pruska. Z pohraniční stanice Mysłowice je pak už snadné nastoupit na vlak do Berlína a odtamtud pokračovat v cestě do Hamburku nebo Brém, dvou velkých německých vystěhovaleckých přístavů.

Stoliční soudce v Levoči pověřil vyšetřováním celého případu starostu obce Brutovce. Má příbuzné vystěhovalců podrobit výslechu. Dovídá se od nich, že až k pruské hranici slovenské chlapce zavezl spišský vozka. Tam je ale zatkla c. k. četnická hlídka, která Mathiasovi Komarovi zabavila jeho pět zlatých. Dva zlaťáky mu četníci vrátili, tři byly odevzdány obci. To jsou ty tři zlaté, které později byly poslány okresnímu hejtmanství do Białe. Potud se všechno zdá být v pořádku.

„Více toho není známo, bylo pouze zjištěno, že všichni výše zmínění jsou nyní v Americe. Na pruské hranici si tyto osoby údajně převzal jistý pan Simon Herz a přes hranici je převezl vozem,“ píše se v protokolu závěrem.

Výpověď, zdá se, podezření vznesené vůči vystěhovaleckému agentovi potvrdila. Otázkou je: Jak se se Slováky seznámil? Vyzvedl je ve Starých Stawech? A jak se dozvěděl o jejich zatčení?

Tyto otázky zůstávají nevyjasněné. Každopádně panuje jisté podezření, že Simon Herz z Osvětimi disponuje nápadně dobrými konexemi s jistými úřady. Pod záznamem výslechu příbuzných figurují tato jména: Komara Maria, manželka Komary Mathiase, Virosztek Maria, matka Viroszteka Johanna, Komara Maria, matka Komary Jakoba, a Popovic Johann, otec Popovice Paula. Jen žena Mathiase Komary je podepsaná vlastnoručně, byť poněkud nejistě a roztřeseně, ostatní udělali pod protokol jen křížky.

Psaná podoba jmen se dokument od dokumentu různí. Někde nacházíme jméno Paul Popowicz, jindy Pál nebo Pavol Popovic, respektive Popovič, později také Popovich nebo Popovics, Mathias Komara bývá nazýván také Maciej Komar, vedle zápisů Jan Virosztek a Johann Virosztak figuruje také Wirostak. Pro úřady, které se poctivě snaží v celé záležitosti zorientovat, to bývá velmi matoucí.

Zmatek panuje už ohledně místa, odkud čtyři vystěhovalci pocházejí. Až do roku 1899 se obec jmenovala maďarsky Brutócz, poté, pořád ještě maďarsky, Szepesszentlörinc, německy Brutowetz, ale také Stenzelau nebo Stenzelhaus, přičemž slovenští vystěhovalci své rodiště nazývali Brutovce, Rusíni, již v osadě také žili, jí pak říkali Brutivcy. Tolik názvů pro jednu malou farnost čítající 150 obyvatel, převážně Slováků katolického vyznání. Bílý zděný kostelík s baňatou věžičkou pocházející z 1. poloviny 14. století je zasvěcený svatému Vavřinci, patronovi obce. Je tu několik pevných kamenných domů, ale většina obydlí je ze dřeva, jedná se spíše o chýše.

Mírné pahorky, louky, políčka. Sedláci v Brutovcích nežijí v chudobě, ale od brzkého rána do pozdního večera mají plné ruce práce: na poli, na záhoncích, na zahrádce, v lese, v chlévě s dobytkem se pracuje i v neděli a ve svátek. Typickým příkladem je rodina Pála Popovice, jednoho ze čtyř vystěhovalců, kteří byli v březnu 1888 dopadeni v blízkosti pruské hranice. Když přišel na svět, žili jeho rodiče — János Popovic a jeho žena Anna, rozená Milcsak — v domě jeho prarodičů.

V domě s popisným číslem 65 byly dvě ložnice a jedna kuchyně, dva sklepy, dva chlévy a jeden mlat, dostatek prostoru pro obě rodiny čítající celkem šest osob a dobytek. Pálův dědeček Mihály Popovic při sčítání v prosinci 1869 uvedl, že vlastní dva valachy, dva voly a jednu krávu uherské rasy, dále jednu švýcarskou krávu, deset ovcí obyčejných a dvě chovné a k tomu ještě dva osly — drůbež, husy a kachny se při sčítání udávat nemusí. Švýcarské krávy mají ve formuláři pro sčítání vyhrazenou speciální kolonku. Ty jsou totiž zvláštní tím, že dávají více mléka než ty uherské. Kdo měl v chlévě švýcarskou krávu, ten ve vesnici něco znamenal. Mihály Popovic vlastnil samozřejmě také pole, pastviny, louky, sad kolem domu, zahrádku — zkrátka velký majetek. S takto velkým hospodářstvím je ale spojená spousta práce.

A možná právě toto každodenní plahočení bylo důvodem, proč se osmnáctiletý Pál, kterému doma samozřejmě říkali slovensky Pavol, rozhodl spolu s ostatními sedláky a syny sedláků z vesnice odejít do Ameriky. Jako většina dětí Pavol musel už jako malý pomáhat v hospodářství. Už v pěti letech pásl kuřata a husy, později také prasata, od osmi let pak měl na starosti i krávy. Kuřata, husy a prasata pásl kolem domu, teprve s krávami se vydával na pastviny za vesnicí, takže celý den a někdy i vícero dní strávil mimo domov. To potom spával v provizorní chatrči z klestí. Pomoc dětí na statku bývala přesně organizovaná, každé dítě mělo své povinnosti.

Je ale možné, že rozhodnutí, že Pavol půjde do Ameriky, aby tam vydělal pár dolarů, učinili jeho rodiče. S vidinou spousty rychle vydělaných peněz mířila do zámoří spousta vystěhovalců: zůstat pár let v zemi snů a pak se zase vrátit domů, za naspořené peníze si koupit pole, kus lesa nebo dobytek, vyplatit spoludědice nebo splatit dluhy a nedoplatky na daních. Právě ze Slovenska do Ameriky mířila za výdělkem spousta emigrantů, kteří měli v plánu zůstat jen dočasně. Ani Pavol Popovic a jeho kamarádi nehodlali v Americe zůstat navždy.