Na samém sklonku indiánského léta rozlehne se nad hladinou jezera Picayune ohlušující výstřel…

J. B. Meredith, seržant Královské kanadské jízdní policie, překvapeně zastaví koně a pátravě se rozhlíží po neočekávaném střelci.

Brzy poté zahlédne statného asi šedesátiletého muže ověšeného půltuctem ulovených arktických zajíců a vyzbrojeného brokovnicí. Je to Knut Säinas zvaný Smart.

Oba muži, kteří se dobře znají, se přátelsky pozdraví a míří nyní podél břehu k místu, kde se vlévá do jezera říčka Colonel Blimp Creek. Seržant předpokládal, že v okolí Picayune Lake už není živá duše, protože z předchozích setkání se zlatokopy ví, že hodlají přezimovat daleko odtud, totiž ve stanici Fort Dousabely Hole, která je od jezera Picayune vzdálena přes pět set mil, což je dobrých patnáct až dvacet dní cesty kánoí.

Seržant tedy neklidně upozorňuje Smarta na celou řadu známek předčasně se blížící kruté zimy. Ptáci například odtáhli mnohem dříve než obvykle, břehy říček a potoků se hemží ondatrami, bobři spěšně uzavírají svá hnízda…

Vzápětí se však seržant uprostřed řeči zarazí a rozpačitě se omlouvá. Neboť Knut Säinas zvaný Smart strávil severně od pětašedesáté rovnoběžky nejméně pětatřicet let života jako lovec kožešin i jako zlatokop a sotva lze v oněch kon- činách najít muže nad něho zkušenějšího; seržant Meredith slouží zde na severu sedmý rok…

 

Mezitím oba dorazí k říčce Colonel Blimp Creek, na jejímž břehu leží claim patřící Smartovi a jeho společníkům.

Uprostřed vysokých hromad říčního písku, jenž všechen prošel od jara pánvemi zlatokopů, pracují tři muži.

KNIHA

Pavel Juráček, Pavel Hájek (ed.)

Situace vlka /western 1971-1982/

2015, Knihovna Václava Havla, 280 stran, 289 korun

Vysoký a rozložitý Patrick McBride, jemuž se všeobecně říká Svatej Dyndy, eventuálně Dyndy – asi třiatřicetiletý. Dále kulatý a usměvavý osmnáctiletý Tonny Petroff řečený Ježíšek.

Poslední z trojice vzbuzuje pocit, že se v této krajině a zejména u této práce ocitl nedopatřením. Přibližně třicetiletý, útlý, černovlasý a s bílou pletí, nazývaný ostatními Plonkovej Docent, případně Docent, ale též i Plonk, se jmenuje Marc Du Maurier.

Sotvaže zahlédnou seržanta, všichni tři okamžitě ustanou v práci a nadšeně ho přivítají. Smarta si téměř nevšimnou a jediným slovem se nezmíní o jeho úlovcích. Smart však neloví proto, aby se chlubil, a jejich lhostejnost ho nikterak nedráždí. Seržant si ovšem napjatého vztahu tří mužů vůči Smartovi ihned všimne, tváří se však, jako by nic nepostřehl…

 

Poté se všichni rozhodnou, že na seržantovu počest otevřou láhev, a ubírají se tudíž k nedalekému prostornému, avšak ledabyle zbudovanému srubu stojícímu pod uzlovitými borovicemi ve vřesu a hustém borůvčí.

Vzadu za srubem zahlédne seržant mezi stromy konstrukci vodorovných tyčí, na nichž visí v několika řadách jezerní pstruzi, nazývaní na severu white-fish, jejichž pronikavý zápach přilákal hejno drobných arktických strak, které nyní s křikem vzlétne nad borovice.

Protože takto suší ryby pro svá psí spřežení lovci kožešin, domnívá se překvapený seržant Meredith, že zlatokopové se rozhodli na Picayune Lake přezimovat.

Dyndy s Plonkovým docentem však seržanta ujistí, že něco takového by je ani ve snu nenapadlo. Počítají, že během příštích dvou tří dnů dokončí práci v claimu a ihned poté prý všichni vyrazí na cestu do Fort Dousabely Hole.

A při té příležitosti Plonkovej Docent mrzutě poznamená, že mohli už být na cestě, kdyby Smart pracoval jako předtím s nimi a nepotloukal se už týden s puškou po okolí či s kánoí na jezeře…

 

Ve dveřích srubu přivítá seržanta Anna, manželka Plonkový- ho Docenta. Může jí být osmadvacet až třicet let. Energická, vyrovnaná, praktická – jako by převyšovala nejenom svého muže, ale i ostatní tři moudrostí a trpělivostí.

Stará se o kuchyni a dům, a jak si seržant všimne, vykonává Anna bezděčně i funkci jakéhosi předáka zlatokopů, aniž by si to oni uvědomovali.

Tímto stavem věcí bezpochyby musí trpět Plonk, protože výsostné a přirozené postavení manžela zde prostě nemůže uplatňovat. Jakkoliv ho Anna oddaně a v pravém slova smyslu nekriticky miluje, Plonkovi to žádné výhody před ostatními muži nepřináší.

Leda snad tu, že jediný ze všech mužů může vstupovat do nejmenší ze tří místností srubu, která slouží Anně za ložnici a jejíž práh by si Smart, Dyndy a Ježíšek nikdy nedovolili překročit…

Nad otevřenou lahví laciné whisky marně pak všichni seržanta přemlouvají, aby zůstal do druhého dne. Meredith je totiž rozhodnut dorazit za každou cenu nejpozději zítra večer až k Daddy-Long-Legs Shanty čili Chajdě Táty Dlouhána, v níž žije s rodinou lovec kožešin Frank Kotowski, nejbližší soused zlatokopů. A cesta k němu je dlouhá nejméně šedesát mil.

Při té příležitosti seržant starostlivě zlatokopům radí, aby se už nepokoušeli cestovat do stanice Fort Dousabely Hole takzvanou vodní cestou. Jezera a řeky, jak říká, docela určitě zamrznou dříve, než by tam dorazili.

Doporučuje jim tudíž, aby se pokud možno co nejdříve vydali v jeho stopách kolem jezera k Daddy-Long-Legs Shanty, odkud lze snadno dosáhnout soutěsku Inuktorfi k a tou překročit hřeben Rip-Van-Winkle Hills. Takto by v několika dnech prý dosáhli řeky Dryditch River, která zamrzá, jak známo, vždy nejpozději, takže by si tam mohli najmout kánoe od Indiánů Yellow-knives neboli Žlutých nožů.

Zlatokopové ho vyslechnou sice zdvořile, avšak bez zvláštního zájmu. Pouze Ježíšek se otáže, co to je za slovo, jímž je nazvána soutěska Inuktorfik.

Seržant mlčky pohlédne na Smarta v očekávání, že starý muž odpoví Ježíškovi lépe.

Smart tedy věcně a lhostejně vypráví zhruba toto:

Prý asi před dvanácti patnácti léty minul se malý indiánský kmen s táhnoucími divokými soby, a tím se stalo, že po ně- kolika týdnech počal onen kmen hynout hladem. Přestože ti, kteří byli dosud živi a schopni cesty, snažili se zachránit pojídáním mrtvol zemřelých soukmenovců, dorazili k úpatí Rip-Van-Winkle Hills z celého kmene pouze dva lidé – muž a žena. Na samém počátku soutěsky pak přerušili cestu a čekali na smrt, aby ten, kdo zemře dřív, zachránil druhého. Umřel muž, žena tedy naložila jeho mrtvolu na saně a vydala se soutěskou skrze hory. Když dojedla poslední sousto, soutěska se rozestoupila a žena potkala na březích Dryditch River, jejíž ledy se právě hnuly, spřátelený indiánský kmen, který ji zachránil. Soutěska pak byla nazvána Indiány jménem Inuktorfik, což v jejich jazyce znamená Místo, kde se pojídají lidé.

A seržant Meredith přisvědčí, že je to přesně tak, a dodá, že ta žena, jež přežila, jmenuje prý se Ataguttaluk a dodnes žije v kraji za Dryditch River.

 

O něco později stojí čtyři muži a žena před srubem a hledí za vzdalujícím se seržantem, s nímž se neuvidí dříve než za šest nebo sedm měsíců.

Téhož dne večer dojde ve srubu k nervózní hádce. Na jedné straně Smart, jehož do jisté míry podporuje váhající Anna, na druhé Plonkovej Docent, Svatej Dyndy a Ježíšek.

Spor probíhá přibližně takto:

Pod dojmem slov seržanta Mereditha diskutují všichni o příštích dnech a Smart suše vyjmenuje možnosti, které už definitivně ztratili, a možnosti, které jim zatím ještě zbývají.

Vodní cesta je vyloučena, tvrdí Smart, zamrzli by v jezerech, o tom ať prý vůbec nepochybují.

Mohou proto, jak radil seržant, vyrazit pěšky kolem jezera k Daddy-Long-Legs Shanty a pokusit se přejít soutěskou Inuktorfik hory. Avšak riziko, že je cestou zastihne sníh, je příliš veliké.

Proto mohou za druhé čekat na příchod sněhu zde na Picayune Lake a poté cestovat s psím spřežením.

Pro úplnost pak Smart uvádí ještě třetí a poslední možnost, totiž zůstat zde a přezimovat.

Doporučuje ovšem možnost druhou a tvrdí, že je jediná rozumná a realizovatelná. Protože však cesta do Fort Dousabely Hole trvá kolem dvaceti dní, ale možná i déle, a protože každý pes sežere denně průměrně tři libry ryb, chybí jim k uskutečnění té cesty nejméně dvě stě padesát liber sušených white-fish, které on – Smart – při nejlepší vůli nemohl nalovit, neboť lovil sám. Jelikož však do příchodu sněhu může uplynout ještě několik dní, mají příležitost: pokud se všichni spojenými silami pustí do rybolovu a dalšího doplňování zásob masa pro sebe, mohli by to dokázat.

Naproti tomu Plonkovej Docent namítá, že zanechají-li práce v claimu kvůli rybám a zajícům, veškerá námaha, v posledních týdnech vynaložili, bude zmařena, protože jarní povodně by přirozeně všechen dosud nezpracovaný materiál vybraný ze dna Colonel Blimp Creek odnesly. Z toho důvodu je Plonk přesvědčen, že zbývající práce v claimu musí být dokončena za každou cenu.

A Plonk navíc rozčileně připomíná, že sem nepřišli lovit ryby, nýbrž těžit zlato! Smart, jak sám řekl, ulovil dnes dvacet liber ryb. Ale on, Plonkovej Docent, vyrýžoval za tutéž dobu zlato, za něž by si těch ryb mohl koupit nejméně pět set liber, a to je prý třeba mít na mysli.

Tehdy se Smart lhostejně Plonka zeptá, kde a od koho hodlá ryby nakupovat, neboť Smart – a na to prý může vzít Plonk jed – by se dlouho rozmýšlel, zdali má Plonk dost zlata, aby mu za ně dal jednu jedinou malou white-fish.

Dyndy, Ježíšek i Anna pochopí mrazivou a neúprosnou logiku Smartových slov a zaraženě zmlknou.

Plonk však vztekle vybuchne, že i kdyby mělo dojít k nejhoršímu, tak do Daddy-Long-Legs Shanty je to sotva šedesát mil, které by překonali, a to i kdyby lezli po čtyřech, a Frank Kotowski by jim určitě pomoc neodepřel, zvláště když mu mohou dobře zaplatit.

Na to Smart se shovívavým úsměvem poznamená, že Frank Kotowski, kdyby se mu zachtělo, může od Plonka za plechovku bobů žádat stejnou váhu zlata, protože další jiná plechovka bobů je od Daddy-Long-Legs Shanty vzdálena přes pět set mil cesty horami a tundrou v padesátistupňovém mrazu…

 

Ale přesto všechno se druhého dne na hladině Picayune Lake pohybuje jediná kánoe a v té sedí pouze Smart a Anna. Na dně lodi se třpytí jezerní pstruzi marně se pokoušející uniknout zpět do ledové vody jezera.

Zatímco v pánvích tří zlatokopů na břehu Colonel Blimp Creek tu a tam zajiskří stopa mokrého zlatého prachu.

A v pravé poledne je šero jako navečer…

Posléze narůstající vlny cloumající kánoí znemožní pokračovat v lovu, a když Anna znepokojeně vzhlédne, shledá, že břehy zmizely ve víření padajícího sněhu.

Smart s Annou se tedy nazdařbůh probíjejí tou světlou tmou. Pak znenadání dolehne k nim vzdálený hlas volající jejich jména. Úzkostlivý hlas Ježíškův…

Spolu s ním se pak prodírají sněhovou metelicí od jezera ke srubu. Ježíšek věší za srubem dnešní ryby k rybám předchozím a pozorně je všechny sečítá…

Pak už je sněhu po kolena, jezero nicméně zatím nezamrzlo, a tak Smart, tentokrát už za pomoci Ježíška, strká kánoi do černé a ledové vody a důkladně oblečeni vzdalují se zvolna od břehu.

Pozdě odpoledne navracejí se zkřehlí a vyčerpaní; promočený oděv jim ztuhl mrazem, jako by byl z plechu, a pstruzi zmrzli na kost.

Ježíšek věší dnešní úlovek za srubem na dlouhé vodorovné tyče a počítá, kolik přibylo.