V sérii svých příspěvků do rubriky Leader’s voice jsem často kritizoval neutěšenou hospodářskou a sociálně-kulturní kondici Evropy. Jsem pevně přesvědčen, že Evropané jsou více a více infantilní, že po vytažení železné opony ztratili pud sebezáchovy, vyžívají se v naprosto nerelevantních módních tématech a ta důležitá a palčivá kamsi zasouvají.

Svoje stále hlubší a chroničtější problémy neřeší, pouze je tiší drogami regulace, kontrolorství, dotací a „kvantitativních uvolňování“ a kamuflují je politickou korektností. Má nás to ale vést k fatální historicky pesimistické rezignaci? Nebo je zde naděje na změnu podloženou odůvodněným historickým optimismem?