Stalo se, jak slíbil. V 10.30 stál na prahu pracovny, s úsměvem na rtech, hotov odpovídat i pózovat fotografovi. Úsměv se sice s první otázkou vytratil, ale na vstřícnosti a otevřenosti neslevil. Tím mě překvapil. Čekala jsem komisního ostražitého generála, ale Petr Pavel se třeba nezdráhal mluvit ani o svém dospívání , ani o letech, jež odsloužil v "barvách" Varšavské smlouvy. Tento profesní paradox vojáka, jenž se teď postaví zase do čela Severoatlantické aliance, mě osobně udivuje, ale on má jasno. A asi dobře ví, co činí.