Ústavní soud rozhodl, že povinné očkování dítěte zůstane jednou z podmínek pro jeho přijetí do mateřské školy. S tím, že odpírači očkování vystavují nebezpečí nejen své, ale i cizí děti, jež nemohou být ze zdravotních důvodů očkovány nebo na ně vakcína nezabírá. To zní přesvědčivě. Avšak jen do doby, než se zeptáme, proč potom stát tuto povinnost neukládá i veškerému personálu školek.

Tomuto rozsudku předcházel verdikt konstitučního tribunálu, že očkování je povinností, za jejíž nesplnění hrozí pokuta. Rovnýma nohama se ocitáme v klasickém dilematu demokracie. Co je víc? Veřejný zájem na ochraně zdraví, nebo ústavní právo jedince na nedotknutelnost osoby či na právo na vzdělání? Ústavní soud má jasno. Hlavním zájmem je ochrana zdraví, a tedy i očkovací povinnost.

Pro určité procento alternativců ale představuje vpravování očkovacích sér do těla jejich dítěte zbytečné riziko. To je ale politický spor, v němž by se soud neměl přiklánět na tu či onu stranu. Úkolem ochránců konstituce je rozhodnout, zda stát při prosazování očkovací povinnosti coby podmínky pro vstup dětí do předškolních zařízení postupuje v souladu s ústavou. A tady soudci nepochopitelně selhávají.