Byl jsem vlastně taková šedá zóna, říká Vladimír Dlouhý. K hodnocení své role za komunistického režimu se tehdejší předseda komunistické buňky v Prognostickém ústavu dostává dříve, než se na ni stihneme zeptat. Jako člověk, který "nemá rád nálepky", ví, že nejjistější je, když si co nejlichotivější nálepku předem přidělí sám. "Šedá zóna" ale v jeho případě působí trochu komicky.

Prognostici mohli cestovat, těšili se relativní myšlenkové svobodě, výhodám, o kterých se 15 milionům obyvatel Československé socialistické republiky ani nezdálo. Zároveň ale Klaus, Dlouhý a spol. představovali jedinou ekonomickou elitu, na které mohli lidé Václava Havla stavět. "Necítil jsem od svého okolí, ani od ekonomů, ani od disidentů, žádný despekt. Václav Havel mi osobně nabídl, abych šel do vlády. A sám jsem členství v KSČ jako handicap v tu dobu vůbec nevnímal," líčí Dlouhý konec listopadu 1989, kdy začaly kontakty prognostiků s Občanským fórem.

Zbývá vám ještě 90 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se