20. leden 

Na toto pero si teprve budu muset zvyknout. Ale vypadá pěkně, celé kovové, proto jsem si taky myslel, protože co je to za nápad, kupovat mi deník, jsem si myslel, když mi Edita darovala takové parádní pero a Zdenek tento deník, že to celé vymyslela ona, že ho navedla, aby si mohla potají číst, co si zapíšu. To by jí bylo podobné, ženy jsou zvědavé, ale přísahala, že ne, že Zdenek přišel s deníkem jako první a ona si až potom řekla, že k tomu by ještě pasovalo pero.

KNIHA

Pavel Vilikovský

Příběh opravdického člověka

2014, Větrné mlýny, přeložil Miroslav Zelinský, 240 stran, 249 korun

Možná, že to tak je, protože ten deník se dá zamykat, to by se jí nehodilo, zámek nestojí za moc, ale kdyby ho vylomila, hned bych věděl, o co jde. Tak dobře. Také Zdenek to říkal, a ten by mi snad nelhal. Ještě když byl menší, neříkám, visel na mamince jak sopel, ale už dostává rozum, že totiž v jistých věcech musí chlapi držet pohromadě.

Takže to jsem dostal ke čtyřicátinám, deník a pero, protože já mám jen ta levná kuličková, na těch pár podpisů bohatě stačila, a od Edity ještě košili, ale tu dostávám i na Vánoce, nebo pyžamo. Říkala, že tato se nemusí žehlit, si to nenápadně děvče ulehčuje, ale má recht, mně je to fuk. Košile jako košile.

Nemyslel jsem, že čtyřicítka je něco extra, jen trochu kulatější, ale takový dárek, deník od kluka, nad tím jsem se musel zamyslet. Že jak ho to napadlo. Proč. Mně by teda v životě ne, otci. Krejčímu? Co by si tam psal? Míry zákazníků, kolik centimetrů kolem pasu a jaká je délka nohavic? Na to měl takový sešitek, obyčejný za pár halířů, v šuplíku šicího stroje.

Deníky si píšou významní lidé, politici, herci, spisovatelé a tak, protože ti zažili nejrůznější události, zúčastnili se jich, takových, co zajímají celou veřejnost, proto je taky uveřejní později nebo až po smrti. Tak jsem nad tím trochu uvažoval, že jak to Zdenek myslel, jestli to teda opravdu byl jeho nápad, co mi tím chtěl říct, protože klukovi do hlavy nevidíš. Že by mě považoval za tak významného člověka, toho jsem si u něj nevšiml, teď je v tom věku, kdy má na všechno odpověď, ale možná jsem ani já tehdy nebyl lepší, jen jsem to neříkal nahlas. Tenkrát ještě platilo „cti otce svého i matku svou“, takové přikázání, a kdyžs nectil, v kuchyni u umývadla visel řemen, na kterém si otec ostřil břitvu.

Ctít, to je takové nejasné slovo, protože co se tím vlastně myslí, že ctíš? Že pěkně pozdravíš, poprosíš a poděkuješ, a když ti něco nakážou, neodmlouváš a poslechneš? Asi. Potom jsem teda otce ctil víc než matku, už kvůli tomu řemeni. S matkou se dalo vyjednávat, prosit a žadonit, ale mami, maminečko, až povolila, vždyť i u nás je to teď tak. Otce jsem ctil, to ano, ale vážil jsem si ho? Protože o to jde, podle mě, taky teď s tím deníkem. Váží si mě Zdenek? Anebo mi chce naznačit, že by si mě rád vážil jako těch, co si píšou deníky? Měl bych si s ním trochu promluvit, poslední dobou jen tak chodíme kolem sebe, dřív jsme si aspoň spolu v neděli zahráli fotbal v Železné studničce, opékali špekáčky a tak, ale ty výlety ho už nebaví. Už jen kamarádi a kamarádi. A každou chvíli asi už i baby, dnes to všecko jde rychleji, ani se nenadějeme. Bude fakt potřeba si s ním promluvit.

Hele, když se tak zamyslím, vážil já si otce? Krejčí není nijak zvlášť vyhlášené, prestižní povolání, aspoň teda u nás, že by se o nich psalo v novinách, ale úctu si podle mě zaslouží každý, kdo je mistrem svého řemesla, lhostejno jakého. Jenže tomu cucák nerozumí, a otec stejně tu hlavní práci odváděl ve Vzoroděvu, tak jsem ho u toho neviděl. Prý byl výborný střihač, říkala matka, ale to už otec nebyl na světě, takže co. Už bylo pozdě.

Doma po večerech načerno jen tak, jak on říkal, „flikoval“, prodlužoval a zkracoval nohavice, rukávy na sakách a kabátech, nebo všíval klíny na zadku. Takové věci. Ještě i v důchodu, dokud mohl. Pamatuji si, že když jsem byl malý, rád jsem poslouchal, jak uměl mluvit se zákazníky, špásoval s nimi, to s námi doma ne. Dnes to slovo špás člověk už neuslyší, a vlastně se už ani nešpásuje, jen většinou jedovatě rýpe. Špásování bylo to, že jste žertovali, dobírali se navzájem, ale v dobrém. Lidé si kdysi tak nezáviděli, vždyť ani neměli co, po válce jsme byli všichni chudí. Ale jednu dobu, když se začaly z ciziny vozit texasky, tak jsme jim tenkrát říkali, ne rifle ani džínsy, a u nás tehdy nebyly k dostání, ani v Tuzexu ještě, tak všichni kámoši chodili za mnou, aby jim je otec ušil. Tehdy jsem byl na otce, no, ne snad přímo pyšný, ale najednou jsem viděl, že i krejčí může být důležitý, a taky já jsem díky němu stoupl mezi klukama v ceně. Ty texasky nebyly z rifloviny, ta se nedala sehnat, otec je šil z černé balonoviny a na bocích a kapsách je proštepoval žlutou nití, aby se pravým podobaly, to bylo všecko. Nevydržely dlouho, ale frajeřit se v nich chvíli dalo.

Bál jsem se, že co sem budu psát, a ejhle. No já jsem i ve škole byl dobrý ve slohu, nejhůř jsem dostával dvojku nebo trojku, ale to kvůli gramatice, když jsem nasekal nějaké chyby. Ne snad ani hrubky, jen čárky, špatný pád nebo tak. Jmenuje se to na obalu deník, jenže psát sem každý den, na to nebudu mít čas. Jen když se něco přihodí nebo mě napadnou zajímavé myšlenky, stává se to, a potom na ně zapomenu. Škoda.

28. leden

Včera večer jsem si promluvil se Zdenkem, mezi námi chlapy, Edita byla u matky. Vysvětlil jsem mu, co to znamená, že jsem správce budovy, tu funkci. Že když se někde něco pokazí, nějaká závada, tak mi to nahlásí a já ne že bych to šel přímo opravit, ale pošlu tam údržbáře, Hegedíše s Končekem, protože když je to něco většího, zavolám odborníky z domovní správy. Ať ví, že nejsem nějaký opravář, ale vedoucí a dispečer, že já rozhoduju, co se bude dělat a jak.

Řekl jsem mu, že jsem taky podnikový kontrolor, ne přes finance, na to jsou jiní hlavouni, ale na úseku docházky, dodržování pracovních předpisů, a vůbec pracovní morálky jako takové. Protože u nás je to jak s mým otcem, že mě kluk nevidí při práci a může si myslet, že když si před jménem nepíšu doktor nebo inženýr, že jsem jen nějaký poskok nebo co. Chtěl jsem mu naznačit, že se s tím deníkem vlastně ani tak moc nesekl, že i já jsem svým způsobem významný člověk, v našem podniku.

Dal jsem mu takový příklad, když jsem byl minule na kontrole ve skladu, který máme detašovaný u Dimitrovky, v osm tam ještě nebyla ani noha, o půl deváté se konečně doštrachal Granecký, hlavní skladník, tak jsem počkal, až se uráčí i ostatní, a potom jsem jim dal výstrahu, ať si nemyslí, že když jsou tady zašití, že si budou dělat z práce holubník, protože na to můžou škaredě doplatit. Anebo ještě třeba loni nám za telefony přišla strašná paleta, tak jsem nařídil, že odteď všecky telefonáty ven z budovy musí jít přes centrálu, to se dá naštelovat, a raz dva jsem se dozvěděl, mi to pošeptali, že jedna baba z mzdové účtárny, ta že pořád volá meziměsto, má kdesi v Košicích chlapa. Protože to všechny otravovalo, čekat, až se centrála uvolní, furt bylo obsazeno. Mezitím jsme už příkaz zrušili, ale bylo to dobré školení. Takové věci, to všecko mám já pod palcem. Samozřejmě, vážnější problémy jako například s těmi telefony konzultuju i s ředitelem, ale pořádek u mě musí být, to je o mně známo.

Nevím, co si z toho kluk vzal, myslel jsem, že se bude vyptávat, ale tvářil se tak nějak nemastně, jakože dobře, no a co. Je teď v tom věku, rodiče jsou největší blbci, ale na druhé straně, nad tím jeho deníkem jsem se musel zamyslet. Protože když se to tak vezme, čtyřicet let, to je polovina života, přece jen. Neříkám, nemůžu si stěžovat, nevede se
nám špatně, dostali jsme i pěkný podnikový byt, sice v Petržalce, ale já to měl v dětství horší, i když jsme bydleli ve městě, na Valonské. Přízemní byt ve dvoře, tmavý, bez ústředního topení a koupelna jen takový kamrlík, z té ulice zůstal už asi jen jeden dům, ostatní zbourali. To už dnešním děckám nikdo nevysvětlí, škoda mluvit. Jenže polovina života je fuč a člověk se ptá, co dál. Jak říkám, nestěžuju si, jen mě tak někdy napadá, a toto má být všecko?