Bylo 16. května 2003, když centrem Casablanky otřásla série výbuchů. Čtrnáct sebevražedných atentátníků zaútočilo ve stejném okamžiku na kavárnu, restauraci, hotel, židovský hřbitov... Byli velmi mladí, přátelé, sourozenci. Všichni se narodili v Sidi Moumen, slumu na okraji obrovské městské skládky.

"Je to šílené místo. Musel jsem to vidět, zažít na vlastní kůži, než jsem o něm a těch chlapcích mohl napsat. Musel jsem pocítit, jak chutná ten písek a prach v ústech, s nímž se tam budíte i usínáte. Tu bídu. Byl jsem tam několikrát a knihu psal celých pět let," říká spisovatel Mahi Binebine.

Byl jste v Casablance v den, kdy chlapci zaútočili?

Byl jsem v Marrákeši, a jakmile to jen šlo, sedl jsem do auta a jel do Casablanky. Zabili pětačtyřicet lidí, stovky dalších zranili. Nechápali jsme.

Maroko do té doby neznalo atentáty?

Něco zlého se občas stalo, ale takové drama? Nikdy. Maročané nejsou násilnické povahy, spíš bezstarostný, veselý národ. Trochu Arabové, trochu Židé, víc Berbeři.

Říkáte, že jste musel vidět ten slum, kde chlapci vyrostli. Znamená to, že jste o něm neměl ani potuchy?

Samozřejmě víte, že někde na předměstích jsou slumy. Tam i tamhle. Ale tak velký, s padesáti až šedesáti tisíci lidí – to jsem netušil. Když projíždíte Casablankou okolo té skládky, nevidíte ji. Je schovaná za zdí. A to je právě první chyba vlády. Snažila se to skrýt a povedlo se jí to. Až atentáty nás probudily.