Evropské kňourání posiluje ruské ambice

Michael Romancov
politický geograf

Možnost, že Putin na Ukrajinu vtrhne, bohužel zůstává ve hře. Předpokládejme následující: do lůna matičky Rusi by "navrátil" jen část současného ukrajinského území; má výhodu prvního tahu i načasování a usiluje o pozitivní výsledek.

Může si Moskva dovolit další zhoršení vztahů s demokratickým světem (sankce nevyhlásily jen Spojené státy a Evropská unie, ale například i Kanada a Austrálie)? Ano, a to tím dříve, čím silněji se z EU bude linout libě znějící kakofonie kňourání o kompenzacích a stesků, kdo Ukrajinu uživí.

Putin už vyhlásil, že chce Rusko od Evropy izolovat, čemuž má sloužit i nová státní kulturní politika "Rusko - ne Evropa!". Nord Stream a South Stream budou dva "struky", jimiž energosurovinami obtěžkaná Rus bude "krmit a hřát" hladovou a mrznoucí Evropu.

Zbytková Ukrajina, zmítající se v permanentní politické krizi (kterou bude Kreml tiše a vytrvale podporovat), se stane černou dírou na evropské peníze a "trvalým" důkazem, jak dopadnou ti (zejména Slované), kteří se k Moskvě otočí zády. Putin by tím završil svou historickou roli, jež je, jak vyšlo najevo, skryta v jeho monogramu: VVP totiž znamená Vvedi Vojska Putin!

Co negativního ho může potkat? Další teritoriální agrese způsobí, že Rusko bude razantně odmítnuto celou Evropskou unií, prvním krokem bude konečné zamítnutí South Streamu.

Ukrajina se na počátku 21. století stane něčím, čím bylo Německo v letech 1945-1990. Za asistence EU, a bude to daleko náročnější než v případě německém, se postupně změní nejenom na standardní evropskou zemi, ale i na první autentickou východoslovanskou demokracii. V tento okamžik se vynořuje noční můra, neboť historický slogan "Kyjev je matkou všech ruských měst" získá novou, pro neosovětský způsob vlády, kterou Putin tak skvěle ztělesňuje, děsivou dimenzi. Jediné místo, odkud je zvnějšku možné demokratizovat Rusko, je totiž Ukrajina.

Realizace druhého scénáře je možná, máme na ni dost kapacit i času. Zásadní neznámou je, zda budeme mít i vůli. Česko by mělo přispět k tomu, aby ji Evropa měla.

 

Rusko už svého strategického cíle dosáhlo

Dušan Rovenský
vojenský analytik

Přibližně v polovině dubna letošního roku zahájily ukrajinské ozbrojené síly a tajné služby rozsáhlou "protiteroristickou operaci" na území ovládaném proruskými separatisty. Hlavním záměrem ukrajinského válečného úsilí je porazit ozbrojence tzv. Svazu lidových republik (vzniklého dne 24. května sloučením samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky) a obnovit územní celistvost země.

Již od samého počátku krize je zcela zřejmé, že pokud by došlo k přímé vojenské konfrontaci mezi Kyjevem a Moskvou, osamocená Ukrajina by neměla nejmenší šanci na úspěch.

Ruské ozbrojené síly čítají zhruba 845 tisíc vojáků v činné službě - z toho 250 tisíc v pozemním vojsku, 35 tisíc ve vzdušně-výsadkovém vojsku, 130 tisíc v námořnictvu, 150 tisíc v letectvu, 80 tisíc v raketovém vojsku strategického určení a 200 tisíc v administrativě, logistice, zdravotnictví a dalších zabezpečovacích součástech. Jejich potenciální protivník na západě proti nim mohl postavit pouze zlomek těchto počtů.

Na žalostný stav podfinancované armády, kterou politici v Kyjevě mnoho let naprosto opomíjeli, poukazuje i fakt, že bylo nutné ke konci roku 2013 znovuobnovit zrušenou základní vojenskou službu, vytvořit dobrovolnickou Národní gardu a provést již tři mobilizační opatření.

Tyto kroky by měly zajistit alespoň částečnou funkčnost ozbrojených sil, byť pochopitelně nemohou vyřešit většinu hlavních problémů, mezi než patří i zastaralá (a)nebo nefunkční technika, absence dostatečných opravárenských kapacit nebo naprosto tristní výstroj řadových vojáků.

Rovněž vycvičenost ukrajinského personálu se ukázala jako totálně neadekvátní, když například průměrný nálet vojenských pilotů se v minulém roce pohyboval okolo 40 letových hodin a stav u jednotek pozemního vojska byl ještě horší.

V boji se separatisty selhala i řada vyšších důstojníků a generálů, kteří neměli žádné zkušenosti s řízením vyšších organizačních celků - od rozpadu Sovětského svazu se totiž z ekonomických důvodů prakticky neprováděl výcvik brigád, divizí nebo armádních sborů.

Situaci lze shrnout následovně: Pokud by došlo k přímé vojenské konfrontaci mezi Ukrajinou a jejím východním sousedem, bez zahraniční pomoci by pro Kyjev skončila katastrofální porážkou. Na druhou stranu je potřeba konstatovat, že Moskva má na střetnutí s ukrajinskou armádou pramalý zájem. Krym - svůj strategický cíl - již získala.

 

Vyhlášení války by pro Rusko bylo sebevraždou

Natallia Sudliankova
šéfredaktorka týdeníku Pražský telegraf

Strašák ruské invaze na Ukrajinu obchází Evropu a čas od času získává podobu noční můry. Prezident Ukrajiny Petro Porošenko během rozhovoru s britským premiérem Davidem Cameronem řekl, že ukrajinská armáda rozdrtila ruskou vojenskou kolonu. Ministerstvo obrany Ruska prohlásilo, že žádná kolona nebyla. Její existenci nepotvrdili ani představitelé mise OBSE na hranicích Ukrajiny a Ruska. A ani samotná ukrajinská armáda taktéž nepředložila žádné důkazy této invaze ani vítězného boje.

Ve skutečném, nikoli virtuálním světě se žádná invaze ruské vojenské kolony na Ukrajinu nekonala. Je nepravděpodobné, že se jí Ukrajina někdy dočká, jelikož reálné riziko velké války, a nikoli virtuální, je příliš vysoké.

Co by Rusku způsobila vojenská invaze na Ukrajinu? V lepším případě dezintegraci státu. V tom horším pak totální světovou válku, jejíhož vítěze lze velmi špatně předpovědět a kde v sázce může být existence celé současné civilizace.

Nasazení ruských ozbrojených sil na území Ukrajiny a vyhlášení války by se pro Rusko rovnalo sebevraždě. Nejednalo by se o válku s vnějším nepřítelem, ale o válku se svým druhým "já". Ukrajinci představují třetí nejpočetnější etnickou skupinu v Rusku (dle oficiálních údajů sčítání obyvatelstva v roce 2010). V případě invaze ruské armády na Ukrajinu by se tito ruští občané stali vnitřními nepřáteli samotného Ruska.

Vyhlášení války Ukrajině ze strany Ruské federace by nevyhnutelně vedlo k teroristickým útokům na území Ruska, které by prováděli rusky mluvící Slované původem z Ukrajiny, kteří se svým zevnějškem nijak neodlišují od ruských obyvatel.

Vyhlášení války by také vedlo ke zpřísnění sankcí vůči Rusku ze strany západních států a technologickému a finančnímu kolapsu ruské ekonomiky, který by byl doprovázen odlivem mozků a kapitálu z Ruska. A tento proces se nedá zastavit žádným burcováním vlasteneckého cítění, neboť Ukrajinci nemohou být vnějšími nepřáteli. Pro každého Rusa je Ukrajinec jedním z předků, kamarádem ze školních lavic či z vojny, kolegou v práci. Není to cizí národ, jsou to jejich bratři, část jich samých.

Je zřejmé, že v případě invaze ruských ozbrojených sil na území Ukrajiny by zcela nevyhnutelně došlo k válce mezi Ruskem a členskými zeměmi NATO. V této válce by nikdo nebyl vítězem.

Chce snad Kreml vsadit samotnou existenci Ruska? Současní páni Kremlu jsou lidé pragmatičtí a racionální. Těžko si můžeme představit situaci, kdy budou chtít spáchat sebevraždu.


NEKLIDNÁ HRANICE

Ruská armáda podle oficiálních vyjádření Kremlu zatím nezasáhla do bojů na východě Ukrajiny. Podle Michaela Romancova ale možnost, že Vladimir Putin na Ukrajinu vtrhne, "zůstává ve hře".
FOTO: REUTERS