AUTORR: Pavel Mertlík.

V souvislosti s vojenskou agresí Ruska proti Ukrajině se ve veřejném prostoru začaly objevovat úvahy o tom, kam až sahá v geografickém smyslu ruská sféra vlivu. Mezi těmito úvahami najdeme, též ve vztahu k některým vyjádřením vůdčích ruských politiků a ruských oficiálních míst, i teze o stálé platnosti takzvané Brežněvovy doktríny, tedy nároku Ruska (coby ústředního nástupce bývalého Sovětského svazu) na dominantní mocenský vliv na územích, jež dobyla Sovětská armáda v závěru druhé světové války. To nás, Čechy, samozřejmě musí velmi zajímat: Sovětská armáda v závěru války obsadila převážnou většinu území našeho státu, byť zčásti pouze kvůli dohodě s Američany - americká vojska mohla v květnu 1945 postoupit mnohem dál do českého vnitrozemí, včetně obsazení Prahy, avšak tuto možnost vzhledem k dohodě se Sověty o demarkační linii nerealizovala. V roce 1945 české země Sovětská armáda opustila, leč v roce 1968 se vrátila a setrvala zde až do roku 1991. V sovětské sféře vlivu jsme však byli fakticky už od podpisu československo-sovětské smlouvy v roce 1943, tedy bezmála pět desítek let.

Ekonomie nepoužívá pojmy jako "sféra vlivu", má ale propracovanou takzvanou teorii gravitace, jejíž základy zformuloval v 60. letech 20. století nizozemský nobelista Jan Tinbergen. Tato teorie říká zhruba to, že intenzita obchodních vztahů mezi zeměmi závisí zejména na velikosti jejich ekonomik a jejich geografické vzdálenosti. Z pohledu této teorie tak Česko není ve sféře ekonomické přitažlivosti ruské, ale německé.

Politické vztahy se nemusí vždy nutně řídit vztahy ekonomickými, ale určitě lze říci, že zejména z hlediska dlouhého období ekonomické vztahy politiku determinují ve významné míře. Skutečnost, že před rokem 1991 byl tehdejší SSSR zdaleka nejvýznamnějším obchodním partnerem tehdejšího Československa, byla tak ekonomickou anomálií, která byla možná pouze ve specifické situaci bipolárního rozdělení světa a silné státněpolitické kontroly mezinárodního obchodu v zemích sovětského bloku. V dnešní době otevřených trhů by byla za jinak nezměněných okolností - zejména při poměru velikosti ekonomik Německa a Ruska - neudržitelná.

Eventuální ambice Ruska zahrnout Česko do své sféry vlivu tak nemá ekonomický podklad. Česká podřazenost Sovětskému svazu je ale anomálií i z hlediska dějinného. Zatímco v sovětské sféře vlivu - což reálně znamenalo ve sféře vlivu ruského impéria - byly české země necelých pět dekád, po dlouhá staletí, prakticky od počátků historicky doložené české státnosti, byly naše země klíčově ovlivňovány vývojem v německy mluvícím okolí. Zdaleka nejdelší etapou institucionálního uspořádání vztahu českých zemí k německému okolí byla přitom naše více než 800 let trvající přináležitost k Svaté říši římské, jíž byly české země okrajovou, avšak mimořádně významnou součástí. České země byly východní periferií říše, byly však po většinu oné doby jediným dědičným královstvím v říši s rozsáhlou autonomií, výsadami a právy, přičemž český panovník míval ve vnitropolitických vztazích v říši velkou váhu. Toto postavení českých zemí bylo svým způsobem ideální: na jedné straně nezpochybnitelná příslušnost k silnému celku, na straně druhé stejně nezpochybnitelná autonomie v jeho rámci. V praxi samozřejmě vztahy českých zemí se sousedy v říši nebyly zdaleka vždy bezkonfliktní. Postavení českých zemí ale bylo podstatně jistější a pohodlnější než pozice, jakou měli třeba oba naši východní sousedé, Polsko a Uhry. Ti po celá staletí představovali pro Evropu nárazníkové pásmo vůči silám a vlivu Východu, ať už jimi bylo otomanské impérium, nebo impérium ruské.


Rektor Bankovního institutu vysoké školy. V letech 1999 až 2001 byl ministrem financí ve vládě Miloše Zemana. Jedenáct let působil jako hlavní ekonom Raiffeisenbank.