Po stopách Kurta Cobaina v Seattlu dvacet let po jeho smrti

Je 8. dubna 1994 a elektrikář Garry Smith při instalaci bezpečnostního systému právě objevil mrtvé tělo v zahradním domku poblíž jezera Lake Washington v Seattlu.

Garry ví, že se nachází v sídle rockové hvězdy, ale není si jistý, o koho přesně jde. Volá proto kolegům a ptá se, jak vypadá Kurt Cobain. Hubený, dlouhé blonďaté vlasy. Popis odpovídá...

Cobain, frontman legendární kapely Nirvana a ikona hudebního stylu grunge, se zastřelil brokovnicí 5. dubna 1994 a svět si letos připomíná 20. výročí jeho smrti.

I dvě desetiletí po tragické události se fanoušci stále vydávají uctít Kurtovu památku k jeho sídlu na adrese 171 Lake Washington Boulevard v Seattlu. Pár dní před výročím tady ale není nikdo kromě mě.

Kolem občas projede luxusní auto, které míří do některé z přepychových rezidencí schovaných za vysokými ploty. A já zvolna začínám chápat, proč jsem v autobuse cestou sem zůstala poslední. Do těchhle končin očividně hromadnou dopravou nikdo nejezdí.

Říká se, že Kurt si tady jako kluk z chudých poměrů, který věčně chodil v roztrhaných džínách a vytahaném svetru, připadal nesvůj a že v době největších drogových úletů trávil veškerý čas v jedné jediné místnosti.

Často prý také sedával na lavičce ve Viretta Parku hned vedle svého domu. Malý travnatý plácek s několika osamělými borovicemi se po jeho smrti stal jakýmsi vzpomínkovým místem. Není tu žádný oficiální památník, jen několik laviček pokreslených vzkazy, úryvky textů a obrázky.

Zatímco se snažím vyfotit Kurtův dům, usedá na jednu z laviček zvláštní postava - indián v ošoupaných džínách a obnošeném svetru. Vypadá spíš jako nějaká ztracená existence než fanoušek Nirvany, a tak ho nechávám v klidu zeleně, naposledy se pokochám výhledem na jezero a mizím.

Kurt? Nirvana? Kdo to je?

Jen pár dní před svou smrtí Kurt utekl z léčebny pro drogově závislé v Los Angeles, kde vydržel pouhý jeden den. Ironií osudu se v letadle zpátky do Seattlu ocitl na sedadle vedle další rockové hvězdy na drogách, baskytaristy Duffa McKagana z Guns 'N' Roses.

Po návratu do Seattlu Cobain zamířil na nechvalně proslulou Aurora Avenue, kde se oddával své závislosti na heroinu v motelu Marco Polo na pokoji 226. Aurora je proto dalším místem, které se rozhodnu navštívit.

Na recepci motelu mě uvítá Číňan Marc, který o Nirvaně ani Cobainovi nikdy neslyšel. Chvíli mi trvá, než mu vysvětlím, proč se jdu podívat na pokoj, kde se před lety jakási celebrita sjížděla heroinem, ale nakonec mě Marc ochotně pouští do dveří číslo 226.

Nehodlám se smířit s tím, že se o Kurtově pobytu v Marco Polu nic nedozvím, a tak se dávám do řeči s dvěma ubytovanými, kteří vypadají, že by pro ně na rozdíl od Marca grunge nemusel být cizí slovo.

Jeden z nich vypráví, jak v motelu v LA narazil na pokoj Jima Morrisona, kde byly hustě popsané stěny a zářezy nože ve zdech ještě z dob, kdy tam Jim žil. To v pokoji 226 nepřipomíná Kurta vůbec nic. Běžný návštěvník by vůbec nepoznal, že se tady kdysi před světem schovávala rocková hvězda.

Divoký západ

Odcházím s radou, ať přijdu v době směny jakéhosi Jonathana, který o grungeové historii Marco Pola ví o něco víc. Na stejné místo se tedy vracím o několik hodin později.

„Byl to tak trochu divoký západ. Hodně lidí tu bralo drogy, v okolí tu byla rozšířená prostituce, všechno bylo takové volnější. Hosté občas vyhazovali televize z okna a tak podobně,“ líčí postarší sympaťák Jonathan distingovaným slovníkem anglického lorda.

Dvacet let poté v okolí žádné dealery ani prostitutky nepotkáte. Podivné existence se na Auroře prý stále scházejí, ale přesunuli se o něco severněji.

„Když Kurt začal být slavný, byla pro něj Aurora místo, kam mohl utéct a schovat se tu,“ popisuje Jonathan. Bylo to podle něj jedno z mála míst, které skýtalo známému muzikantovi anonymitu a svobodu.

Nikdy to nebyl underground

Když naopak chtěl být mezi lidmi, mířil Kurt do baru Linda's. Vydávám se tedy hledat vyhlášenou hospodu ve čtvrti Capitol Hill známé díky rušnému nočnímu životu, kde byl Kurt údajně naposledy spatřen živý.

„Říká se to,“ přikyvuje potetovaný barman Joey. Rozhlížím se po baru. Zdejší jukebox rozhodně nevyhrává Nirvanu a nejsou tu žádné fotky ani nic jiného, co by grungeovou legendu připomínalo. 

Na rozdíl třeba od Hard Rock Café, hojně turisticky navštěvované hospody v centru města, která v Seattlu otevřela teprve v roce 2008 a s grungem nemá společného vůbec nic.

Linda's si naopak pořád zachovává nádech pohodové hospody, kam chodí na drink hlavně místní. Jediné, co se změnilo, jsou zaměstnanci. Dávno už tu nepracuje nikdo, kdo tu dělal na začátku 90. let, a mladí hipsteři za barem rozhodně nepůsobí jako fanoušci Nirvany.

„Myslím si, že to byla jen médii nafouknutá bublina. Nikdy to nebyl underground,“ říká mi Joey. „Jimi Hendrix, to byl skutečný muzikant,“ připomíná dalšího rodáka ze Seattlu, který stejně jako Cobain, Jim Morrison, Janis Joplin a Amy Winehouse zemřel v prokletém věku 27 let.

Kurt vs. Jimi

Jimi v Seattlu vyrostl, ale lidé si ho s tímhle městem nespojují, i když tu strávil víc času než Cobain, který prožil většinu svého života v městečku Aberdeen. Nejznámější rockovou ikonou Seattlu se tak Kurt stal tak trochu paradoxně.

Cobain dokázal úspěsně zastínit i další známé muzikanty ze Seattlu včetně kytaristy a zpěváka skupiny Alice in Chains, který s Kurtem sdílel podobný osud nejen díky drogám, stejnému roku narození, ale i datu smrti 5. dubna. Layne Staley zemřel na předávkování heroinem v roce 2002.

Seattle ale přesto nepůsobí jako místo, které by se snažilo z Cobainovy slávy těžit. Možná proto, že on sám se prý v kůži rockové hvězdy necítil dobře. Na druhou stranu měl ale strach vzdát se své výsadní pozice v hudebním průmyslu, a tak vědomě dělal rozhodnutí, která vedla k stále většímu úspěchu Nirvany.

„Říká se, že se zabil, protože neunesl tíhu slávy. Možná. Ale vemte v úvahu, že ještě než vzal do ruky kytaru, viděl oběšence na stromě, měl příbuzné z obou stran, kteří si vzali život, a pocházel z ekonomicky slabší oblasti, kde míra nezaměstnanosti a sebevražd byla vysoká. Možná, že už dávno před tím neměl šanci,“ připomíná v Seattle Weekly autor Cobainovy biografie Charles R. Cross, a vyvrací tak spekulace o možné vraždě.

Konspirace o Cobainově smrti se však i nadále těší velké oblibě. Richard Lee, známý zastánce teorie, že Kurt o život přišel cizí rukou, dokonce nyní zažaloval seattleskou policii.

Důvodem jsou dosud nevyvolané fotky z místa činu, které policie zveřejnila teprve před dvěma týdny. Až téměř surrealistická zátiší s dopisem na rozloučenou v květináči či heroinovým nářadíčkem v krabičce na doutníky však nic převratného nepřinesla.

Alternativa v bioverzi

V Seattlu se toho od počátku 90. let hodně změnilo. Je to pořád vcelku alternativní místo, ale v jakési moderní bioverzi, kde každý sportuje a dbá na zdravou stravu a životní prostředí.

Město je i nadále pověstné svou klubovou scénou a kapely stále koncertují ve stejných klubech, z nichž ale řada prošla rekonstrukcí a ztratila punc špinavých grungeových pajzlů nasáklých potem.

Grunge's (not) dead?!

V dopise na rozloučenou Kurt citoval úryvek z písně Hey hey, my my od Neila Younga „It's better to burn out than fade away“. „Je lepší shořet než vyhasnout.“

Ale právě výraz fade away (v překladu vyhasnout, vytrácet se, vyblednout) je sloveso, kterým obyvatelé Seattlu, se kterými mám možnost mluvit, nejčastěji popisují osud grunge a muzikantů té doby.

„Grunge tady stále žije v rámci jiných hudebních stylů, ale sám o sobě se podle mě vytratil,“ myslí si Jonathan. "Už je to jen duch,“ tvrdí zase Joey.

Začínám nabývat dojmu, že po Cobainovi, nejúspěšnějším muzikantovi své generace, jejímž mluvčím se de facto stal, tu zůstal skutečně jen stín a že grunge v Seattlu křísí z mrtvých jen novináři, skalní fanoušci a turisté.

Bavit se o Kurtově osudu už unavuje i ty, kteří ho znali osobně. Zkouším kontaktovat label Sub Pop, který vydal debut Nirvany Bleach, ale dostávám odmítavou odpověď. Jak později zjišťuji ze zkušenosti dalších novinářů, tihle lidé se o tom s médii prostě už nechtějí bavit.

A tak zatímco miliony fanoušků po celém světě stále oslavují kult Nirvany, která za pár dní vstoupí do rock'n'rollové síně slávy, a závidí lidem v Seattlu jejich legendu, místní jako by říkali: Jo, bylo to fajn. Ale chceme jít dál.