Pomůžeme-li si metaforou, není od věci přirovnat zahraniční politiku ke smyčcovému kvartetu: i diplomacie totiž může dosáhnout kýžených výsledků jen v případě vzájemné spolupráce a přesného sladění jednotlivých hráčů.

Česká zahraniční politika však v uplynulém roce připomínala těleso, které sice občas zvládne zahrát jeden ladící akord, ale po zbytek času vyluzuje značně disharmonické zvuky. Vláda, pomyslné první housle zahraniční politiky, hrála jen pianissimo. Nový prezident, který by měl představovat až housle druhé, si uzurpoval roli sólisty, jenž navíc tradiční nástroj střídal jednou za triangl a podruhé za tympány. Viola v podobě politických stran se odmlčela zcela, jejich zahraničněpolitičtí experti jako by ve volebním roce vůbec neexistovali. Situaci pak stěží mohla zachránit basová linka představovaná úřednickou složkou politiky, která předváděla solidní výkon, jenž ale jen s námahou udržoval základní linii a rytmus české diplomacie. Výsledkem byla neřízená kakofonie.