Největší kuchyně světa

Do Amritsaru přijíždím linkovým autobusem z města Džamu. Je nelidské vedro. Uvnitř dlouhého modrého autobusu se nad každou sedačkou točí ventilátor. Kolem dálnice nás míjí nekonečná rovina. Paňdžáb je nejúrodnější oblastí Indie, těžko říct, kolik milionů Indů místní pole nakrmí. Však se přezdívá "ošatka chleba pro Indii." Silnice se zařezává do rýžovišť, obilných polí, zelených ploch.

Najednou mne v autobuse probere křik. Na dálnici nastoupil prodejce. Prochází uličkou a v paňdžábštině vykřikuje, chce prodat jakési malé modré plechovky. Je to roztok na růst vlasů, na potenci? Na další zastávce uprostřed polí si u kamenného občerstvení dávám čaj. V mžiku se kolem mne srocují místní sikhové a vyptávají se: "Kolik stály ty brýle, kolik stojí vízum do Evropy, kolik stojí tyhle boty, kolik doma vyděláváš, kolik stojí ta košile?" Z debaty o cenách se mi točí hlava a prchám zpět do autobusu, který se za okamžik opět řítí směrem k Amritsaru.