Malkovich svedl Pražské jaro

Tragické akordy úvodu Mozartovy Pražské symfonie D tvoří ouverturu k představení, pro které se těžko hledá žánrová škatulka. The Giacomo Variations, uvedené ve středu a ve čtvrtek na Pražském jaru, jsou posledním divadelně-hudebním projektem Johna Malkoviche. Pásmo promluv a árií, označené v programu jako "komorní zpěvohra", je pro někdejšího Valmonta příležitostí zaujmout zralým šarmem.

Scéna působí impozantně i vtipně: tři obří rokokové sukně vyztužené krinolínou skrývají rozměrné šarlatové lože, pracovní stůl a jakousi převlékárnu. Víc není třeba - děj se odehrává de facto v mysli a vzpomínkách legendárního svůdce, který tráví svá poslední léta na zámku v Duchcově. Návštěva vzdělané a zvědavé dámy Elisy von der Recke (Ingeborga Dapkunaite), bažící po jeho pamětech, je odrazovým můstkem pro přehlídku scén z bohatého rezervoáru milostných afér tohoto "nadsamce". Ačkoli protagonista hned na začátku "zkolabuje", touha dobývat jej ovládá stále stejně silně jako za mlada - jen objekty této touhy už nejsou tolik ochotné ke spolupráci... Navzdory pozici starce, vzbuzujícího v ženách spíše soucit, není Malkovichův Casanova postavou k politování. Využívá zbraní, které mu zbyly - hrdosti, stále mladistvého hlasu a vytrénované výmluvnosti. Své lidské důstojnosti a mužnosti se hodlá vzdát až s posledním výdechem.