Prý je to jen "muška zlatá", ale toužíme po něm všichni. Američané mají "nezcizitelné právo" usilovat o štěstí dokonce zakotveno v ústavě. Jenže jak se ho domoci, to už jim ústava neradí.
Jak to, že někdo štěstím přímo srší, a jiný má pocit, že život nestojí za nic, ptáme se často. Tým vedený Janem-Emmanuelem De Neve z londýnské University College se pokusil najít odpověď cestou vědeckých experimentů. Použil při tom široký vzorek adolescentů, které vědci až do dospělosti zpovídali ohledně jejich pocitu životního štěstí. Zároveň u nich sledovali varianty genu 5-HTTLPR, o němž se ví, že je svázán s emocionálními problémy, například s depresí.
"Našli jsme silné důkazy o tom, že významnou roli v našem pocitu životního štěstí hraje genetika," konstatují vědci z De Neveova týmu ve své zprávě. Jejich pokusy totiž prokázaly, že gen 5-HTTLPR aktivuje i produkci serotoninu, jehož hladina ovlivňuje části mozku zodpovědné za pozitivní emoce, včetně optimismu.
De Neve netvrdí, že existuje cosi jako "gen štěstí". Vyslovil ale hypotézu, že náš pocit optimismu nebo naopak deprese závisí na tom, zda máme "dlouhou", nebo "krátkou" formu genu 5-HTTLPR. Vychází z toho, že ti, kdo mají jeho delší formu, jsou lépe chráněni před depresí. Opatrně ovšem dodává, že tento faktor ovlivňuje naše optimistické založení možná z jedné třetiny. Teď ještě zbývá zjistit, jak se na něm vedle genetiky podílí prostředí.
Foto: Thinkstock
