Jedním ze zásadních témat uplynulého summitu G 20 byla otázka koordinace a stabilizace kurzových politik hlavních světových měn. Něco takového se ovšem v dnešní době jeví jako iluze či nedosažitelný sen a stabilního globálního systému se hned tak nedočkáme. Musíme se spokojit s tím, že lídři mocných států jednali alespoň o tom, jak zabránit kurzovým válkám a bitvám. A proč se svět tolik bojí kurzových válek? Primárně proto, že mohou přerůst ve války obchodní a protekcionismus.
Aktuální zprávy jsou dvě. Francouzský prezident Hollande před dvěma týdny navrhl, aby eurozóna měla nějakou vlastní kurzovou politiku a nějaké své kurzové cíle. Euro se mu zdá příliš silné. Má však zatím smůlu, protože Evropská centrální banka cílí pouze na cenovou stabilitu (kurz ji zajímá jen v tom smyslu, jak ovlivňuje cenovou hladinu) a je zcela nezávislá, takže francouzský prezident může tak leda nahodit téma k diskusi.
Důležitějším důvodem k obavám je ohlášená politika nové japonské vlády, která oznámila razantní pokus vyvést zemi z ekonomické bažiny. Metodou bude výrazné uvolnění měnové i fiskální politiky a snaha zvýšit inflační očekávání, ať to stojí, co to stojí. V tomto ohledu skupina G 20 konstatovala, že má pro japonskou snahu oživit stagnující ekonomiku pochopení, ale Japonci museli přislíbit, že nebudou oslabovat japonský jen slovní intervencí.
Japonská politika je novinka, ale pro Evropany je dlouhodobě na pořadu dne americký dolar, tedy globální rezervní měna. Američané se rozhodli pro experimentální, uvolněnou měnovou politiku už před pěti lety. Rozdíl je ale primárně ve filosofii. Američané se dávno rozhodli, že rozloží náklady na překonání této krize do budoucích generací. Až bude v budoucnu lépe, dluhy se splatí a pokusná měnová politika se vrátí do konzervativních dimenzí (pasta se zatlačí do tuby). Takhle Evropané neuvažují a uvažovat nechtějí. Taktéž je podstatné, že americká centrální banka (Fed) musí sledovat také cíl plné zaměstnanosti, nikoli pouze cenovou stabilitu.
Poněkud přehlíženou malou měnovou válku zažívá však eurozóna i na svých hranicích. Švýcarsko se rozhodlo držet kurz švýcarského franku proti euru na úrovni, která umožňuje zemi pod Alpami udržovat pohodlně dvanáctiprocentní přebytek běžného účtu platební bilance, a držet si tak jednu z nejnižších měr nezaměstnanosti v Evropě. Částečně je však za to odpovědná sama eurozóna. Tím, že před časem dopustila spekulace o svém rozpadu, začali považovat investoři švýcarský frank za bezpečný přístav a Švýcaři museli reagovat.
Profesor Simon J Evenett uvádí na serveru Vox EU sumář argumentů těch, kteří jsou smířeni, že se s tímhle vším – tedy s nastávající měnovou válkou – nedá nic dělat.
1. Centrální banky nevyhlásily války svým obchodním partnerům. Snaží se pouze oživit své národní ekonomiky a činí tak v souladu se svými zákonnými mandáty (jiná kapitola je, že ne vše, co je zákonné, je správné a správně stanovený nemusí být ani mandát centrální banky).
2. Měnová politika kurz necílí, takže tu není žádný špatný úmysl, a když není špatný úmysl, co je pak vlastně špatně?
3. Nejde usmažit omeletu a nerozbít přitom pár vajec. Pokud chcete omeletu, smiřte se s osudem vajec. Zde ovšem vzniká drobný problém. Představme si, že něčí ekonomické zájmy jsou poškozovány měnovou politikou „souseda“. Jak mám akceptovat, že si mne někdo (soused, partner) představuje jako vejce obětované ve vyšším zájmu?
4. Ti politici, kteří straší před důsledky, se snaží odlákat pozornost od svých vlastních problémů, špatných domácích politik, nedodělaných domácích úkolů apod.
5. Americký ministr financí Connally řekl v roce 1971: „Dolar je naše měna, ale váš problém.“ Z toho vyplývá, že zbytek světa se musí smířit s realitou amerického měnového uvolnění a naučit se žít s jejími důsledky.
Je tedy měnová válka nevyhnutelná? Profesor Evenett takový fatalista není. Tvrdí například, že pokud je měnové uvolnění doprovázeno uvolněnou fiskální politikou, zvýší se poptávka po dováženém zboží a službách a to může uspokojit obchodní partnery. Taktéž je potřeba právě v době měnového uvolnění dále liberalizovat mezinárodní obchod a více integrovat světové trhy. To, že se právě tohle v poslední době nedaří, s hrozbou měnových válek souvisí.
