I.

 

Když jsem přistál v republice svědomí,

motor vypnul a rozlehlo se ticho,

že nad ranvejí bylo slyšet kolihu.

 

Pasový úředník, starý muž, měl kabát

šitý doma, vyndal z něj peněženku

a ukázal mi fotku mého dědečka.

 

Dle ženy na celnici jsem měl přiznat

znění našich lidových zaříkadel

k léčbě němoty a proti uhranutí.

 

Žádný tlumočník, portýr, žádný taxík.

Své břemeno člověk nesl sám, a záhy

se kradmá domýšlivost vytratila.

 

 

II.

 

Mlha je tam zlé znamení, kdežto blesk

věstí dobro a v bouřkách rodiče věší

děcka v peřinkách vysoko do stromů.

 

Z nerostů cení sůl. K uchu si tisknou

vždy při pohřbech a narozeních mušli.

Barvy a inkousty mají z mořské vody.

 

Svatý symbol je stylizace lodi.

Plachta je ušní boltec, stěžeň pero,

trup má tvar úst a kýl je bdící oko.

 

Při vstupu do funkce činitel skládá slib

držet se nepsaných zákonů a plačky

se kaje za troufalý zájem o úřad

 

a stvrzuje víru, že život vzešel

ze soli, již vyplakal bůh nebe,

když vysnil nekonečnost své samoty.

 

 

III.

 

Z té skromné republiky jsem se vrátil

s prázdnýma rukama, celnice tvrdila,

že vyvézt mám povoleno jen sám sebe.

 

Starý muž vstal, upřel mi pohled v tvář,

a tím je to, řekl, oficiální,

teď prý mám dvojí státní občanství.

 

Chtěl proto, abych, až se vrátím domů,

ten národ zastupoval, sám se k nim hlásil

a mluvil za ně svým vlastním jazykem.

 

Říkal, že vyslanectví mají všude,

ale každé se prý řídí samo,

a vyslanci nejsou nikdy uvolněni.

 

přeložil Matouš Turek

Seamus Heaney je irský básník, spisovatel a překladatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1995