Rodolfo je prostý muž. Doma i v Praze vstává za úsvitu a je zvyklý tvrdě pracovat. Na starostlivé otázky přátel, zda jsme to nepřehnali s jeho českým programem, odpovídá: "A z čeho bych tady měl být unavený? Vždyť se jen procházíme, nenosím klády z lesa."

Rodolfo není zvyklý si stěžovat. Když málem zemřel na těžké interní onemocnění (jen díky náhodě ho misionáři včas přepravili malým letadlem do nemocnice), rozhodl se, že se stane zdravotníkem a bude pomáhat svým lidem. V třiapadesáti letech se přihlásil do dálkového kurzu. Jeho "obvod" v Puertu Esperanza má 600 lidí. Nejbližší skutečný doktor a nemocniční zázemí je v hlavním městě, tisíc kilometrů daleko. Málokdo má na to, aby si zaplatil cestu, pobyt a všechny potřebné zákroky. Zdravotní ani důchodové pojištění indiáni nemají. Nechodí k zubaři ani ke specialistům. Ve 140 km vzdáleném krajském městě působí jediný lékař - gynekolog. Ministerstvo zdravotnictví občas do vesnice přiveze léky, jednou antibiotika, za půl roku něco proti parazitům, po pár měsících prášky na bolest. K tradiční medicíně se už uchyluje málokdo a zázračnou moc připisují barevným pilulkám.