Se jménem Václava Havla jsem se poprvé setkal ve vysílání Hlasu Ameriky někdy začátkem osmdesátých let.

Na prahu puberty jsem už věděl, že to, v čem žijeme, není normální stát. Že to je fakt opruz, bylo vidět ve škole, na ulici, v televizi... prostě všude.

Mým mladým duchem lomcovalo něco, co bych dnes nazval estetická tíha komunistického socialismu. Tolik trapnosti v heslech vyjímajících se na průčelích domů a továren, tolik hákových srpů a kladiv hyzdících veřejný prostor. Tolik nespojitosti mezi tím, co bylo slyšet ve škole, a tím, co bylo slyšet někde na ulici nebo doma.Tolik nespravedlnosti a monolitní diktatury ve vztahu k lidem.