V debatě o tragické události v Norsku se často přehlíží několik základních paradoxů. Zaprvé, pokud považujeme Breivika za blázna a šílence, na čemž se shodnou skoro všichni, pak přece nemá, ale naprosto vůbec žádnou cenu poslouchat jeho argumenty, pohnutky, důvody a pocity. Pokud je skutečným bláznem, podobný čin mohl udělat na základě toho, že mu nechutnalo norské pivo, nebo ho šíleně naštvalo, že existují jen tři základní barvy spektra. Pokud je bláznem, jeho důvody jsou přece zcela irelevantní (a zajímavé by měly být tak leda pro jeho vězeňského psychologa). Bojím se tedy, abychom nezačali o jeho myšlenkách a důvodech seriózně debatovat, neboť kdo je větší blázen? Blázen, nebo ten, který blázna poslouchá a bere vážně?