KNIHA

Petr a Pavlína Kourovi
České Vánoce od vzniku republiky do sametové revoluce
Jaroslava Jiskrová - Máj / Dokořán, Praha 2010, 356 stran, 399 korun

Příběh českých Vánoc v rozmezí let 1918-1989, jak jej představují historici Petr a Pavlína Kourovi, není vždycky sladký jako cukroví, někdy chutná spíš jako tvrdá chlebová kůrka. Najednou se zdá, že Vánoce, při kterých se muselo péct z brambor, na ovoce se stály nekonečné fronty a desetitisíce lidí nemohly z politických důvodů být na svátky doma, nejsou minulostí příliš vzdálenou.

Zapomenuté vánoční reálie oživuje dokumentární kniha s názvem České Vánoce od vzniku republiky do sametové revoluce. Dvojice historiků v tomto svazku ukazuje novodobé české dějiny na půdorysu nejemotivnějších svátků v roce.

Rodinný, náboženský, společenský nebo obecně emoční potenciál, které Vánoce mají, přitahuje. Je jako nasvícené jeviště, na kterém se každá epocha snažila předvést. Zejména totalitní ideologie si Vánoce přizpůsobovaly k obrazu svému. Nacisté se se svým smyslem pro patologii pokusili využít štědrosti, kterou vzbuzují svátky míru a pokoje, ve prospěch sbírky pro vojáky a jejich lepší podmínky pro válčení.

Komunisté si na Vánoce chystali dvojí munici: květnatě líčili bídu a nespravedlnost první republiky i celého kapitalistického světa a oslavovali výdobytky socialismu a hmotnou hojnost. Právě jen na Vánoce se v obchodech objevovalo jindy nedostupné, draze dotované dovážené zboží. To, že se na všechno stojí fronty, média buď ignorovala, nebo vydávala za důkaz hojnosti.

Vlastenectví v krvi

Ani masarykovská republika nebyla k agitačnímu kouzlu Vánoc imunní, prezident při vánočním rozhlasovém projevu rozdmýchával vlastenectví a oddanost k mladému státu. "Ideály, které nám přešly do krve, nemohou bez ní odejít," stojí na jednom z vánočních přání, která v roce 1938 lidé posílali prezidentu Benešovi do londýnského exilu. Politika ale není hlavním motivem knihy.

Manželé Kourovi rozvíjejí několik paralelních linek. Text je plný odbíhavých, přitom souvisejících odkazů a informací. Vedle historického výkladu autoři rozvíjejí dokumentarní linii pasáží z deníků, dopisů a vzpomínek pamětníků. Třetí linkou jsou dobové komentované fotografie.

Historický výklad se opírá o oficiální i neoficiální zdroje a také citace - nejen těch, kteří měli moc a rozhodovali, ale také vězňů, disidentů, exulantů, dětí i lidí konformních. Autoři otiskují rovněž básně a texty písní, ty stižené dogmatismem - "narodil se děda mráz..." -, i ty psané potají do skrývaných deníků.

Dozorce smekl přilbu

Krutost a lidská nadřazenost, ale také solidarita ve všech podobách získává právě o Vánocích nejzřetelnější kontury. Proto jsou dějiny líčené na pozadí vánočních svátků plné emotivních příběhů... Mukl v uranovém dole netušil, co ho čeká na štědrovečerní šichtě. Sfáral pod zem, začal pracovat, ale po chvíli ho odvolali do jedné velké, už vytěžené chodby. Tam se stal účastníkem tajné půlnoční mše, kterou nepřerušili ani dva dozorci.

Když dozorci uviděli klečící horníky, jeden z nich dokonce smekl helmu. "Zaznělo Aleluja, všichni klesli na kolena a tichou chodbou se ozýval hlasitý pláč, vzlykání, vzpomínky na domov, na rodinu na příbuzné. Páter Josef Tomčík sloužil mši svatou. Pastorálku. Poslouchali ji pokorně katolíci, evangelíci, kalvíni, ba i dva židi, všichni muklové. Ten svatý okamžik vánočního mystéria setřel náboženské rozdíly."

Emotivní zážitek předcházel i velké prvorepublikové tradici vánočních stromů republiky. Jeho zakladatel, brněnský spisovatel Rudolf Těsnohlídek, při vánoční procházce s přáteli v lese objevil pod vysokým stromem pohozené batole. Holčičku zachránil a na její památku a také inspirován podobným dánským zvykem nechal postavit na jednom z brněnských náměstí v roce 1924 vánoční strom republiky. Pod ním se vybíralo do kasičky. Sbírka dostala název České srdce a měla ve znaku srdce obehnané trnovou korunou. Za každou vybranou tisícikorunu, která představovala zabezpečení jednoho chudého dítěte na rok, se překreslil trn na lipový list.

Vánoční strom republiky si získal velikou popularitu a stavěl se v mnoha městech Československa. Za peníze se postavil dětský domov, sbírka výrazně pomohla také chudým rodinám v době ekonomické krize ve třicátých letech a rovněž v roce 1938, kdy vnitrozemí zaplavili uprchlíci ze zabraného pohraničí. Bylo jich tolik, že hledali ubytování nejen v sokolovnách, ale i v odstavených vagonech.

Tradici vánočních stromů republiky zrušili nejprve nacisté a po roce 1948 znovu komunisté. Podle tehdejší doktríny totiž nebylo charitativní sbírky třeba, neboť v socialistické zemi nejsou chudí.

České Vánoce uvádějí mnoho historických detailů. Autoři ze záplavy informací s jistotou vybírají věci příznačné, lehce komentativním způsobem ukazují souvislosti, a naopak odkrývají věci nejednoznačné. Například citují vánoční projev protektorátního prezidenta Emila Háchy, který byl zcela zastíněn Benešovým projevem exilovým. V knize se však ukazuje, že chování kolaborujícího politika mělo i velmi romantické rysy.

Tigridův vánoční fejeton

Malým objevem na poli literárně historickém je fejeton z roku 1947 z pera novináře Pavla Tigrida, kterému České Vánoce věnují celou kapitolu. Pavel Tigrid v něm podrobil českou společnost velmi kritické analýze, píše o zlhostejnění a české malosti: "V těchto dobách jsme ji, zdá se, povýšili na národní ctnost." V textu pranýřuje také nespravedlnosti, které provázely odsun Němců, a předpovídá příchod komunistické totality.

Novinář, jehož další texty si čtenáři mohli přečíst už jen v exilových vydáních, si nedělá falešné naděje, přesto končí svůj fejeton povzbudivě: "Přemozme, a kdyby nás jen menšina byla, přemozme v sobě lhostejnost, malost, zbabělost. I kdybychom padli, bude to slavná porážka. Neboť porážka v boji o zákon, který je v souladu se zákonem Božím, nemůže být než dočasná."

Vánoce nakonec daly i jeden z impulzů, z nichž v roce 1989 vyrostla sametová revoluce. Poslední totalitní svátky se totiž proměnily v ohromnou spontánní solidární akci. Na konci roku 1988 Arménii, jednu z republik "bratrského" Sovětského svazu, postihlo zemětřesení a vláda najednou nedokázala své fráze o lásce k SSSR proměnit v jediný čin. Zareagovali však pražští studenti, kteří vyhlásili národní sbírku. Ta vynesla několik desítek tun pomoci. "Lidi měli radost, že můžou udělat něco, co není řízeno shůry," okomentoval úspěch akce tehdejší student Šimon Pánek, pozdější zakladatel sdružení Člověk v tísni.

 

Potravinové lístky

Vánoce za protektorátu

Kvůli povinnému zatemnění se předvánoční trhy mohly konat jen od 9 do 16 hodin, základní potraviny podléhaly přídělovému systému. Lístky se postupně zaváděly na všechno, regulováno bylo i čepování piva, na příděl začalo být rovněž mýdlo a prací prášky. Po roce 1940 nebyla většina pochutin k dostání, lidé s taškami nacpanými lístky marně sháněli nejdůležitější potraviny. Jejich cena se na konci války na černém trhu vyšphala na desetiaž čtyřicetinásobek úředních cen. Kilogram mouky se na černém trhu v roce 1941 prodával za 60 korun, na konci války za 150 korun. Kilogram sádla v roce 1941 stál 200 korun, na konci války 1800 korun. Nejvíc podražila káva, jejíž cena se vyšplhala ze 700 korun na 3 tisíce. Průměrná čistá mzda v letech 1939-1945 činila 1600 korun.

 

Od roku 1924 se na náměstích českých měst stavěly vánoční stromy republiky, pod kterými se vybíralo na chudé. Tradici zrušili nejprve nacisté a po válce také komunisté. Na snímku Staroměstské náměstí v Praze v roce 1936.