Jeden z takových okamžiků nastal minulý měsíc, kdy jsem v The New York Times narazila na článek "Americká armáda plánuje nácvik odolnosti vůči psychickému stresu" (Mental Stress Training Is Planned for U.S. Soldiers), který popisuje intenzivní program, v jehož rámci mají američtí vojáci zvyšovat svou emoční odolnost.

I přestože korporátní svět již několik desetiletí hltá principy obsažené v knize Daniela Golemana Emoční inteligence, vojenský svět vnímal emoce spíš jako známku slabosti než jako něco, co by stálo za implementaci do bojového výcviku.

Tento přístup hodlá změnit "Program komplexní zdatnosti vojáka", který je podle slov armádního generála George Caseyho navržen tak, "aby posílil vojáky, jejich rodinné příslušníky i civilní zaměstnance jak po emoční, tak duchovní a společenské stránce s cílem umožnit jim lépe se vyrovnat se stresovými situacemi".

Armáda byla donucena věnovat pozornost emočním otázkám v reakci na zvýšení počtu sebevražd vojáků ve službě (62 potvrzených a 34 nepotvrzených sebevražd za období od 1. ledna do 31. července) a také nárůstu počtu případů posttraumatické stresové poruchy.

Zjištění, že emoční zdatnost hraje stěžejní roli v celkové pohodě vojáků a jejich výkonnosti v boji, jasně rezonuje s předpokladem Daniela Golemana, že "empatie a znalost sebe sama hrají v rámci efektivního leadershipu nenahraditelnou roli".

Emoce jsou posly naší mysli

Každodenní život nám předkládá složitou škálu emocí: např. ty, které se nás zmocňují v dopravní zácpě na cestě na důležitou schůzku, nebo ty, které zažíváme při přípravě marketingového plánu. Ať už se jakkoli snažíme držet své emoce na uzdě, náš emoční mozek je většinou rychlejší než ten racionální.

Součástí našeho limbického systému (tvořícího spojnici mezi myšlenkami a pocity) je amygdala, jejímž úkolem je okamžitě reagovat na vše, co zaznamenáme. Když amygdala vyhodnotí přítomnost situace vyžadující emoční reakci, je schopna ovládnout celý mozek ještě před zapojením neokortexu (racionálního uvažování), který příchozí signály a reakce na ně vyhodnocuje racionálně. V závislosti na typu signálu amygdala způsobuje různé typy pocitů (např. úzkost, paralyzující strach nebo hněv) ještě předtím, než si skutečně uvědomíme, co se děje.

Všechny emoce mají svůj účel, jsou posly naší mysli, zpětná vazba našeho nevědomí. Když se ocitneme v emočním chaosu, je načase začít věnovat pozornost signálům, které naše emoce vysílají, protože jejich působení může mít negativní či destruktivní dopad. K destruktivnímu chování může dokonce vést např. i příliš mnoho štěstí, jež se proměnilo v hysterii.

Naštvat se je užitečné

Když ale mluvíme o negativních emocích, obvykle máme na mysli strach a hněv. A právě na hněv se zaměřujeme nejvíc.

Občas se zdravě naštvat je užitečné, ba dokonce přínosné. Kdyby nás například nepravosti světa nechávaly chladnými, nikdy by nedošlo k žádné revoluci. Projevit svůj hněv zdravě ale není tak snadné, zejména když zcela ovládne naše fyzické a psychické reakce. Pokud platí slova Vincenta van Gogha, že "emoce jsou hybnou silou života, které podléháme, aniž bychom si to uvědomovali", jak můžeme své emoce zvládat efektivněji a nestát se tak jejich otroky?

Podle Daniela Golemana je pozitivní, že "mozek je po celý život tvárný - je tvarován opakovanými činnostmi a zkušenostmi, což nám umožňuje získávat emoční dovednosti". Navíc je tyto dovednosti možné získávat až do pokročilého věku.

I přes nespornou možnost emoční schopnosti "natrénovat" je nutné, abychom si zvykli zaznamenávat a vyhodnocovat pocity, které se nás zmocňují, což nám umožní na chvíli se zastavit ještě předtím, než provedeme něco zbrklého. K rozvoji sebeovládání a k potlačení impulzivního jednání je nutné následující:

1. Emoční sebeuvědomění

Jedná se o schopnost uvědomovat si své pocity a to, proč je cítíme. Rovněž je nutné uvědomovat si tělesné pocity jako strach a hněv v různých emočně vypjatých situacích - např. když chci nadřízeného požádat o zvýšení platu, cítím napětí v břiše, nebo když mě neposlouchá kolega, dokáže mě to zvednout ze židle. Je také nutné uvědomit si, co máme tendenci v takovýchto situacích dělat - např. když jsem naštvaná, mám chuť křičet.

2. Introspekce a vhled

Schopnost vhledu znamená, že jsme schopni klidně vnímat tělesné funkce, pocity, obsah mysli nebo mysl samotnou. Tuto dovednost můžeme rozvíjet např. meditací, jedná se vlastně o schopnost zaměřit se pouze na přítomný okamžik. Můžeme ji rozvíjet třeba vsedě, během procházky nebo během nějaké činnosti. Je to cvičení mysli, jehož smyslem je zaznamenávat to, co právě děláme nebo prožíváme a jak se v tom kterém okamžiku cítíme. Je to opak "multitaskingu". Kdykoli se nám myšlenky rozutečou, mysl se snažíme zaměřit zpět na přítomnost.

3. Emoční sebeovládání

Jak poznamenal dalajlama v jednom z rozhovorů: "Vyrovnat se efektivně se vztekem vyžaduje zachovat koncentraci a energii spojené se vztekem, vztek samotný ale necháme za dveřmi. Jen tak se naše jednání stane vyzrálejším."

Jedním ze způsobů, jak se uklidnit, je hluboké "brániční" dýchání, můžete zkusit i tiše vyslovit uklidňující slova nebo si vybavit příjemné místo nebo zážitek.

Když cítíte vztek, nic neříkejte ani nepodnikejte. Místo toho se zaměřte na to, co vás štve. Naše vnímání je ovlivňováno tím, na co se zaměřujeme, a významem, jaký událostem přisuzujeme. Např. když má někdo zpoždění, můžeme si pomyslet:

- Něco mu do toho přišlo, ale brzy tady bude.

- Jak se opovažuje nechat mě tady tak čekat?

- Určitě se mu přihodilo něco hrozného.

Ještě než se nás zmocní splín nebo vztek, je dobré se zhluboka nadechnout a:

- Změnit vnímání - dotyčná osoba se nás pravděpodobně nesnažila urazit;

- Změnit přístup - možná jsme se jasně nedomluvili na místě/času;

- Změnit způsob komunikace - místo nepřímé komunikace přejděte ke konkrétním vyjádřením; nečekejte, že lidé vědí, co chcete.

Díky emocím je život pestrý

Hněv může vyvolávat pozitivní pocity, protože člověka nabíjí energií. Ale zatímco někdy plní adaptivní a funkční roli, jindy může být velmi destruktivní. Pokud se jej naučíme vhodně využívat - a uvědomíme si, co a proč nás dokáže naštvat - může se dokonce stát i efektivním nástrojem změny.

Mnoho let převládal názor, že pro úspěch v životě jsou rozhodující intelektuální schopnosti. Ukázalo se však, že emoce sehrávají zrovna tak důležitou, pokud ne důležitější roli. Nejenže emoce nezkreslují vnímání a ani neodvádějí naši pozornost, ale naopak hrají stěžejní roli v naší schopnosti vnímat a vyhodnocovat situace a ve své podstatě i činit rozhodnutí. Díky nim je život pestrý a zajímavý.

Pokud se i armáda USA rozhodla uvolnit dlouho potlačovanou debatu na téma emocí, naučit své vojáky adekvátně reagovat v různých situacích a účinně se vyrovnávat s extrémní zátěží způsobovanou nasazením v boji, mělo by něco podobného být pro nás ostatní poměrně snadné. Uvědomění si základního spojení mezi rozumem a emocemi nám umožní lépe vnímat dopady a přínosy emocí jak v pracovním, tak i osobním životě.

 

Karin Genton-L'Epée

 


Karin Genton-L'Epée má 15 let zkušeností s managementem v USA, Francii a v České republice. Posledních 12 let pracuje jako úspěšná business koučka v České republice, kde nabízí svou mezinárodní profesionální odbornost. Vyvinula řadu koučingových a školících programů pro střední a vrcholné manažery, zaměřené na rozvoj řídicích schopností, mezikulturní porozumění a efektivní komunikaci v mezinárodním prostředí. Pracuje v angličtině a francouzštině.