Lenka Lukáčová

"Jsou to moje tiché děti," říká o svých sedmi panenkách sedmatřicetiletá Lenka z Písku. První reborn miminko zahlédla na internetu před dvěma lety. "Načančané v čepičce a kraječkách vypadalo vážně jako živé. Dostala jsem obrovskou chuť si ho osahat." Brzy už na její adresu putovala poštou dvě miminka ze Spojených států. Další dvě dostala od manžela k nejbližším Vánocům. "Jednou panenkou to nikdy neskončí," říká vědoucně matka školáka a předškoláka. U ní to zdaleka neskončilo ani čtyřmi. Začalo ji zajímat, jak vznikají. Absolvovala několik kurzů pro rebornistky - tak si říkají ty, které panenky vyrábějí - a pod jejíma rukama se od té doby zrodilo už třináct "rebornů".

Na jejím pracovním stole leží pytlíky s vlasy, řasami a očima. Mohou být umělé, tím pádem levnější a také méně věrné, anebo co nejvíc přirozené - obzvlášť realistické panenky mají vlasy lidské, řasy mohérové a oči ze stejného materiálu, ze kterého se vyrábí oční protézy. Napíchat vinylovému miminku vlasy je mravenčí dřina na několik nocí, celá práce trvá Lence asi měsíc. Hlavním úkolem je správně vyvážit tělíčko skleněnými mikrokuličkami a bezbarvý "kit", jak se říká základní sadě hlavy a částí trupu, nabarvit tak, aby připomínal živé dítě. Nehtíky, novorozenecké skvrny, žilky, zdání suché kůže a kolem nosu a pusinky trochu vlhko nebo třeba kapka mléka.

Jana Pechmannová

"Když mám splíny, tak si je pochovám nebo načančám," napsala mi o svých panenkách jedna z největších českých sběratelek. Během tří let si jich stihla pořídit pětačtyřicet, za nejdražší dala osmnáct tisíc. Jejich cenu ale neváží penězi. Vděčí jim totiž podle svých slov za novou životní energii, kterou tolik potřebovala ve chvíli, kdy ztrácela své děti. "Dcera bojovala několik let s anorexií, dvakrát visel její život doslova na vlásku. Nakonec se vyléčila, ale strašně se nám odcizila. Starší syn se oženil a také se tolik nevídáme. Pro člověka, který žil pro děti, je to strašná rána a obrovské prázdno. Panenky pro mě znamenaly novou motivaci," vypravuje Jana.

Kromě "rebornů" sbírá a restauruje také starožitné panenky a kočárky, shání i dobové zavinovačky a dětské oblečení. Její záliba vládne celému domu na Plzeňsku. Několik kočárků stojí hned v předsíni, v patře mají panenky jeden pokojíček zcela pro sebe. Stěnu v dalším pokoji pokrývá skříň plná miminkovského oblečení. Dvě větší panenky se opírají i o gauč v obýváku, několik jich okupuje dokonce manželskou postel. Musí být stále po ruce, pro případ splínu. Největší oblíbenkyní Jany Pechmannové, která pracuje jako pracovní terapeutka, je usměvavá blondýnka Kristýnka (na fotce jí sedí na klíně). "To je takový můj smíšek, ta mi vždycky zlepší náladu," říká.

Miroslava Rážová

"Nikdy jsem nepřestala být dítě, vždycky jsem měla doma hračky," říká ve svém obývacím pokoji vystlaném panenkami, ale také realistickými plyšovými zvířátky čtyřiačtyřicetiletá učitelka ze Zvoleněvsi u Slaného. Plyšáky to před lety začalo, potom zatoužila po panenkách. První byl zrzavý Pepča, ten je dodnes jejím nejoblíbenějším. A následovali další a další. Stejně jako ostatní milovnice panenek, i Miroslava přiznává, že jde o návykovou záležitost. "Říkám si 'už ne', ale pak zahlédnu nějaký neodolatelný kousek na internetové aukci a jsem ztracena." V současné době jich má sedmnáct. Ale teď už prý bude opravdu brzdit. "Jinak bych je musela začít prodávat, aby ty staré ustoupily novým, a to je jako rvát si kus srdce." Miroslava má specifický vkus: nepreferuje ani mimina příliš realistická - "unudlané kluky jsem měla dva, teď už chci jen čistá miminka," říká - ani načančaná. Žádné volánky a kraječky, většina jejích panenek vypadá jako obyčejné děcko z vesnice. Však pro ně také nakupuje v secondhandech. Víc si potrpí na to, aby měla panenka zajímavý výraz. U manžela našla jakžtakž pochopení, horší je to prý s odrostlými syny. Ti jejím zlatíčkům neřeknou jinak než příšery. Miroslava má ale jasno: "Když mohou chlapi sbírat motorky nebo třeba lepit modýlky, proč bychom my ženy nemohly sbírat panenky."

Olga Richterová

Pětačtyřicetiletou dětskou zdravotní sestru z Týnce nad Sázavou přivedla k reborn miminkám její největší životní vášeň - pletení. Od mládí pletla na své děti, na malé svěřence v kojeneckých ústavech, kde pracovala, na chvíli se pletení stalo dokonce předmětem jejího podnikání. Když jednoho dne sháněla aplikace na bačkůrky, seznámila se s paní, která vyrábí reborn panenky. Před třemi měsíci si pořídila první panenku, pár týdnů nato druhou. A už má vyhlídnutou další. "To batole, víš, jak jsem ti ukazovala," říká manželovi. Ten obrací oči v sloup. Zálibu své ženy toleruje, ale občas si prý neodpustí poznámku o "bláznivých infantilních ženských". Od té doby, co panenky má, prý Olga plete ještě víc. "Konečně mám na koho," vysvětluje. Reborn miminka ji inspirují, ale mají pro ni i praktický význam. Používá je jako modely pro fotky svých výtvorů, které potom nabízí přes internetový bazar.

Foto: David Turecký