Byla to pracovní schůzka, kterých absolvuji týdně spoustu. Seděla proti mně mladá žena a já spustila jako obvykle a mluvila jsem a mluvila. "Zajímá mě, co říkáte. Chtělo se mi hned na spoustu věcí reagovat. Ale víte, učím se naslouchat," řekla po chvíli ta žena. Zůstala jsem jako opařená, protože jsem právě dostala lekci - o důležitosti naslouchání a respektu k druhému. Začala jsem si všímat, jak komunikuji. Další setkání byla osobní schůzka. Místo naslouchání a pouhé přítomnosti jsem spustila opět jako kolovrátek. "Jsi ve stresu, proto dneska tolik mluvíš," řekl mi kamarád.
Všimněte si, jak často kolegové v práci říkají o šéfovi: "Vůbec mě neposlouchá." Nebo jak členové týmu mají názor hotový dávno předtím, než s vedoucím prohodí byť jediné slovo. A nedorozumění je na světě, protože každý slyší jen to, co slyšet chce.
Pamatuji si, že se moji synové na základce učili mluvit jen tehdy, když měli v ruce bílý oblázek. Nebo trénovali parafrázování toho, co druhý řekl, aby si ověřili, že pochopili jeho sdělení. Jsou to takové komunikační banality, ale přesvědčuji se na každém kroku, že je v praxi zvládá málokdo. Takže, až vás někdo nebude poslouchat, zkuste chvíli mlčet. Možná, že právě ta pauza vám pomůže probudit pozornost druhého.
