Snad nikdy doposud nebyla nabídka studia ekonomických oborů na vysokých školách u nás tak široká, pestrá i tak trochu nepřehledná. Je to pochopitelné, vezmeme-li v potaz skutečnost, že spolu s tradičními tzv. kamennými vysokými školami již deset let nabízí na terciárním trhu své programy a obory řada soukromých škol. Zatímco veřejné vysoké školy si prošly své transformační období počátkem 90. let minulého století, soukromé školy vstoupily "do hry" zhruba o desetiletí později. Zatímco veřejné vysoké školy včetně škol ekonomického zaměření musely podstoupit zásadní přeměnu svých původních specializací a oborů, měly soukromé vysoké školy o něco jednodušší situaci, neboť zde již existoval model, příklady, zkušenosti a hlavně odborníci schopní jak vyučovat, tak rozvíjet a zkvalitňovat výuku v různých oborech.

Avšak jako soukromé subjekty plně financující své odborné a tvůrčí aktivity musely soukromé vysoké školy přijít s něčím jiným, novým, méně tradičním, a to proto, aby na terciárním trhu byly úspěšné jak ve vztahu k veřejným, tak i k ostatním soukromým vysokým školám. Konkurence, i když "pod taktovkou" regulátora, asi zapříčinila rozšíření, zpestření a též znepřehlednění nabídky studijních programů a oborů s ekonomickým zaměřením.

Proč ale hlavně programů či oborů s ekonomickým zaměřením? Jedním z důvodů je pravděpodobně přesvědčení uchazečů o jejich atraktivnosti, uplatnitelnosti a tudíž perspektivnosti.

Přechod od centrální plánované k tržní ekonomice a perspektiva jejího úspěšného vývoje u nás určitě přispěly k nárůstu zájmu o studium oborů z oblasti bankovnictví, pojišťovnictví, daní nebo managementu a marketingu. Tuto módní vlnu podpořil i vývoj poptávky po vysokoškolských odbornících pro tyto segmenty ekonomiky. Módní trendy v preferencích uchazečů sledovaly a sledují jak soukromé, tak i veřejné vysoké školy. Jinak bychom si těžko vysvětlili tak velký počet studijních oborů evidovaných Akreditační komisí MŠMT ČR.

Není však nic vrtkavějšího než rozmary paní módy a navíc zde působí silný korektor v podobě poptávky trhu práce. Profesní saturace určitých dříve poddimenzovaných segmentů národního hospodářství, ekonomický vývoj a současná ekonomická situace nutí k přemýšlení o tom, jaká je budoucnost studia ekonomických oborů u nás. Demografický vývoj, rozsah tzv. neuspokojené poptávky a v neposlední řadě rostoucí konkurence mezi vysokými školami umocňují potřebu hledání správné odpovědi na tuto otázku.

Bude národní hospodářství potřebovat za rok, dva, pět méně ekonomů (účetních, auditorů, managerů či daňových specialistů) a více stavařů, chemiků či lékařů? A jak moc se preference budoucích uchazečů o vysokoškolské studium budou řídit situací na trhu práce?

Zvítězí při rozhodování o oboru studia módnost, perspektivnost z hlediska uplatnění v praxi nebo rodinná tradice či nadání pro výkon určitého povolání? Jsou to otázky, jejichž odpověď je třeba hledat nejen na straně uchazečů, ale též na straně vzdělavatelů (ať už z veřejného či soukromého sektoru) a konec konců i na straně tvůrců a realizátorů vládní vzdělávací politiky, regulátora a evaluátora vysokoškolských institucí.

Pokud jde o ekonomické obory a o jejich budoucnost, troufnu si tvrdit, že je třeba hledat rovnováhu mezi obory spíše praktického zaměření a obory teoretičtějšího rázu (1), obory průřezového charakteru a obory syntetizujícími (2), obory zabývajícími se ekonomikou vybraného segmentu národního hospodářství a tzv. mezioborovými studii (3).

Praxe přináší jednou požadavek hlubší specializace budoucích odborníků pro určitou oblast či pro konkrétní problematiku ekonomiky, podruhé požadavek přípravy univerzálnějšího ekonoma s určitým nadhledem a schopností syntetického myšlení. Současný model vysokoškolského studia převážně uplatňovaný u nás, tj. tři roky bakalářské studium a dva roky navazujícího magisterského studia umožňuje uspokojit rozmanitá očekávání uchazečů o studium a náročné požadavky kladené zaměstnavateli na absolventy vysokých škol.

Osobně vidím problém v dosažení větší prostupnosti mezi bakalářským a navazujícím magisterským stupněm studia na různých vysokých školách a v různých oborech. Při současném počtu studijních oborů zejména bakalářského stupně studia se není čemu divit.

I když můj názor nebude všemi akceptován, domnívám se, že pro dosažení větší prostupnosti studia mezi dvěma základními stupni a mezi různými vysokými školami (veřejnými či soukromými) je nezbytná konsolidace všech vzdělavatelů, jejich sjednocení se na minimálním standardním obsahu a rozsahu výuky základních předmětů ekonomického bakalářského studia. Jen tak by mohl např. bakalář absolvent praktičtějšího oboru, bude-li chtít, ve studiu pokračovat na své vlastní nebo na jiné vysoké škole.

Vím, že je obtížné toho docílit, a tak je možné, že vysoké školy, které to ve svých studijních oborech dokáží nabídnout svým absolventům, budou mít komparativní výhodu.

Některé ekonomické obory studia lze považovat za "stálici" jako např. finance (bankovnictví a pojišťovnictví, veřejné finance či finance podniků), účetnictví a audit, podniková ekonomika, management a marketing.

Další obory si v současnosti získávají více zájemců jako např. oceňování (podniků, nemovitostí, majetku), makléř, elektronické obchodování apod. Hospodářská praxe vznáší potřebu rozvoje specializací typu krizový management, marketingová komunikace atd. Nabídka je tedy široká, pestrá a pro potenciální zájemce o studium tak trochu nepřehledná.

Jediné doporučení: podívat se na studijní plán zvoleného oboru a podle vlastních preferencí zjistit, nakolik je v souladu s tím, co chcete studovat.

Bojka Hamerníková
rektorka Bankovního institutu vysoké školy (BIVŠ)